Caravaggio, Narcissus at the Source, 1597-99 Michelangelo Merisi da Caravaggio, Narcissus at the Source, olej na plátně, 1597-99 (Palazzo Barbarini) Mluví: Dr. Beth Harris and Dr. Steven Zucker

Nacházíme se v Palazzo Barberini a díváme se na Caravaggiovu malbu s názvem Narcis. Je to příběh Ovidia o chlapci, který se zamiluje do svého vlastního odrazu ve vodě tak moc, že spadne do vody a utopí se. Jak je známé, je po něm pojmenovaný květ a také narcismus. V křesťanském pojetí je to příběh morálky a upozornění na to, co je opravdu důležité a co ne. V každém případě je to pro malíře mimořádně zajímavý námět. Zejména proto, že vidíme skutečnou postavu a její odraz. Malby samy o sobě jsou jakoby odrazy anebo zrcadla. A také je tu myšlenka umělcovy zodpovědnosti z hlediska vytváření věrnosti realitě. Je zajímavé, že když se podíváte na tuto malbu, v odraze uprostřed malby je obraz matnější, o mnoho matnější, a viditelné jsou pouze nejjasnější části. Obraz je také neuvěřitelně abstraktní. Hladina vody, konkrétně břeh, jako by rozděloval plátno na téměř přesné poloviny vytvářejíc spoj mezi rukama postavy a jejího odrazu, které se navzájem dotýkají. A pak je tu kruhový tvar vepsaný do obdélníkového plátna, který vytváří jeho paže. Zdá se, že by to mohlo být něco jako metafora rozjímání v malbě a jejích cílech a nebezpečích, když malíř musel přemýšlet o tom, jak znázorní skutečnost, skutečnou postavu versus odraz této postavy a malba samotná je toho samým odrazem. Další věc je deformace postavy samé naklánějící se směrem k nám s nádechem tužby. Jsou tu barokní rysy: přesah obrazu do prostoru diváka a tmavé pozadí. To nás nutí soustředit se na postavu, která je zobrazena na plátně. Velmi výrazné je mladíkovo koleno a také rukáv košile, který upoutá naši pozornost a odtahuje ji od toho, na co bychom se jinak dívali. To na co se díváme, je pouze místem, kam dopadá světlo a ne vždy je to nutně nejdůležitější věc. Podívejme se na levou ruku na pravé straně plátna. Pojďme se na to podívat zblízka. Zdá se, že jeho levá ruka se pevně opírá o zem. Postava se zdá být duchem nepřítomna, zaujatá vlastním odrazem, jako by se sama podepírala. Vypadá, jako by padal do vody a to je přesně ten moment. Snaží se obejmout sám sebe. Doslova je do sebe zamilovaný. Avšak může obejmout pouze svůj odraz, který je samozřejmě nehmatatelný.