Jan Vermeer, Děvečka se džbánem mléka, 1662 Metropolitan Museum of Art Hovoří: Dr. Steven Zucker, Dr. Beth Harris

Jsme v Metropolitním muzeu a díváme se na obraz "Mladá žena se džbánem na vodu". Dílo namaloval Johannes Vermeer cca. 1662 a jedná se o jeden z pokladů New Yorku. Je to krásný malý obraz, typický pro holandské umění 17. století. Malé obrazy, domácké prostředí, zátiší krajiny, rodinné okolí, žánrové kresby. Často zobrazují kulturu střední vrstvy. - Protestantskou. - V Holandsku 17. stol. Existovala zde střední vrstva nebo co my bychom nazvali jako střední vrstva. Kde majetek byl důležitým vyjádřením postavení ve společnosti. Ano, tato kultura byla hluboce náboženská. A jde o protestantskou kulturu. Na západě to byla právě Římskokatolická církev, která byla patronem umění. Když církev přestane být hlavním dárcem, malíři musí hledat dva odlišné náměty. Musí najít jiný způsob jak se uživit. Ano. takže zde máte obraz, který ukazuje idealizovaný domácí život. A asi byl zadán nebo zakoupen bohatým obchodníkem. Ačkoliv je to rok 1600, což je v Itálii, Španělsku a Francii období baroka, v Holandsku byl tento směr zcela jiný, také díky protestantské kultuře. Když uvažuji o baroku v Holandsku, myslím tím první polovinu 17. stol. Když pomyslíme na dílo Rembrandta, vidíme zcela zásadní rozdíl. Zde vnímáme jemnost a delikátnost světla a jeho pohybu. Což je zásadním rozdílem. Je to velmi poetický okamžik, ve kterém má jednoduchý úkon otevírání okna, držení džbánu s vodou a možná zalévání květin za oknem, věčnou hodnotu. Cítíte zde lásku k něčemu domáckému, k drobným rituálům, ke každodennosti. Vermeer je pro mne vždy tím, kdo připomíná krásu všeho, co nás obklopuje. Každodennost. To není Kristus na kříži. Není to nic monumentálního a nebeského. I tak se zde nachází atmosféra božství, která k nám promlouvá moderním způsobem. Je to zcela poetické. Vidíte ženu proti bílému pozadí, ale ta zeď není bílá. Za ní. - Přesně tak. Je to celé spektrum barev, které proniká proloženým sklem okna. Vidíte teplou bělobu zdi proti chladné modrobílé barvě jejího lněného šátku. To, jak je obdélníkovým oknem uzavřena v prostoru je Vermeerovou charakteristikou. Stejně působí také ona mapa. A obdélník stolu a židlí za ní. Je to velmi řízená kompozice a přitom něco velmi spontánního. Okamžik zachycený v čase. Ačkoliv se jedná o velice krásné a jemné zpodobnění. Máme také spoustu důkazů o tom, co se v Holandsku 17. století oceňovalo. Ubrus z těžkého koberce, což bylo velmi drahé a luxusní, je zde mosaz a mně obzvlášť uchvacuje elipsovité umyvadlo které je tak přesvědčivé, téměř víc než kdybych tu věc viděl osobně. U Vermeera se věci stávají téměř skutečné. Každý milimetr, kterým se světlo odráží od povrchu umyvadla a krabice. Dokonce i mosaz a hřebíky v židli. Vidíme tak věci, které jindy nevidíme a nevěnujeme jim pozornost. A já mám dojem, že ta žena na obraze je vlastně tak vnímavá jako jsme my a vytváří pro diváky jakýsi způsob vjemu, uvědomování si jejího místa ve světě, ve vesmíru. Vermeer je skvělý v tom, jak vytváří tento způsob lásky a sensuality v prostoru, čase a světle (i barvách). Je to překrásné.