Rembrandt, Dívka u okna, 1645 Rembrandt Harmensz van Rijn, olej na plátně, 81.6 x 61 cm, Dulwich Picture Gallery, London Hovoří: Pippa Couch, Rachel Ropeik

Jsme v Dulwichské obrazové galerii v Londýně a díváme se na Rembrandtův obraz "Dívka u okna", který namaloval kolem roku 1645. Je to jeden z obrazů, které vás jednoduše zaujmou. Znáte to, jste v kavárně a díváte se do prázdna, hledíte, jak svět plyne kolem. Zdá se, že přesně tohle dívka na obraze dělá. A jaké má růžové tváře. Ale jakoby hleděla do dálky. Ano, pravda. Pozorovat tuto malbu vás jaksi staví do pomyslného dění, na které se dívá. Tohle je jeden z portrétů, kde vás oči dívky jakoby pronásledují, když chodíte sem a tam. Jak se na ni díváme a jak nám pohled upřeně vrací. Zvláštní, víme tak málo o pozadí tohoto obrazu. My ve skutečnosti nevíme, kde dívka je. Jmenuje se "Dívka u okna", ale okno vlastně není moc vidět. Skutečně, opírá se o okenní římsu. Ano, a přece je tak podmanivá, i bez jakéhokoliv pozadí. Ty růžové tváře, nutí vás přemýšlet nad tím, jak teplo asi je, co asi dělala, že se tak červená. Vypadá tak vždycky, zrudlá ve tvářích? A její věk... víte, při prvním pohledu jsem si pomyslela: "Mladá dívka". A čím více se na ni dívám, tím víc vidím ... něco jako moudrost. Kolem krku má zlaté řetízky, drží je a to vás nutí ptát se na její postavení, protože zase její šaty... Je to noční košile? Je to služebná? Myslím, že nás Rembrandt nutí, budiž mu to připsáno k dobru samozřejmě, abychom se o dívku zajímali psychologicky, aniž by nám dal... Chci říct, že nevsadil do pozadí dům a nedal jí oblečení, které by nám přesně řeklo, kdo je nebo jak je stará. Vzbudil náš zájem o dívku jednoduše tím, že ji namaloval takto základním způsobem. A její pootevřené rty... Je to úsměv? To je téměř jako otázka Mony Lisy. Usmívá se na nás? Nebo neusmívá? Dívá se skrze nás? Nebo se dívá na nás? Miluji ty barvy, způsob, jakým použil strukturu barvy, suchá obrušující barva, kterou nanesl na její tváře, a odlesky ve vlasech ji skutečně oživují. Tak trochu protiklad v různých částech obrazu, a k tomu pozadí tmavne a stává se neurčitým. A dokonce okenní římsa, o kterou se opírá, nakreslil rychlými tahy štětce. A pak ten detail - řasení košile, a zase ty růžové tváře... Kůže vypadá, jako by byla hladká na dotek. Určitě. Určitě není jednou z těch... Chce se vám do obrazu vstoupit. Je to zajímavé, protože to je přesně to, co bych chtěla udělat, chci se na ni stále dívat, ano, způsobem, jakým se pozorují lidé, což právě na obraze dělá. Říká se, že když Rembrandt obraz namaloval, pověsil jej z okna svého bytu, otočený směrem ven, a lidé, kteří chodili okolo, hulákali nahoru, protože měli obraz za tak realistický, jako by tam dívka skutečně byla. Á, skutečná dívka v okně. Možná právě takhle obraz přišel ke svému jménu a ne kvůli oknu, které je na obraze.