Caravaggio, Večeře v Emauzích, 1601 Michelangelo Merisi da Caravaggio, Večeře v Emauzích, 1601, olej na plátně, , 141 x 196.2 cm (Národní galerie, Londýn) Komentář: Dr. Beth Harrisová and Dr. Steven Zucker

úvodní hudba Jsme v londýnské Národní galerii a díváme se na jeden úžasný Caravaggiův obraz Jedná se o Večeři v Emauzích. Obraz byl namalován kolem roku 1605 a je obrovský . To tedy je. Je horizontální a postavy jsou v životní velikosti. Máte tedy dojem, jako by jste byli blízko celé scény, jakoby u stolu bylo místo i pro vás. Zopakujme si ten příběh. Kristus byl ukřižován, jeho učedníci jdou po cestě, připojí se k nim muž a když se všichni posadí k večeři... Ten třetí muž rozlomí chleba a je jasné, že je to vzkříšený Kristus. My jsme svědky reakce učedníků. Té chvíle, kdy ho poznají. Je to zlomek vteřiny a obrovské drama. Učedník vlevo, ten v roztrhané zelené košili nebo kabátě, oči zabořené do stolu, sedí na místě, kde bychom mohli i sedět my, takže vlastně i reaguje tak, jak bychom reagovali my při pohledu na Krista. Líbí se mi, jak je tahle postava vlevo zobrazena. Je v šoku, vyděsil se, odsunuje židli. Jako kdyby říkal: no to mě podrž! Je zaujatý a vyděšený zároveň. Je to tak, jakoby odstupoval a zároveň se nechával vtáhnout. Vlastně celý ten obraz postupuje vpřed a zároveň zase ustupuje. Naše oči se zaměřují na Krista a jak se dostáváme více ke středu,oba apoštolové rámují náš výhled. Jinými slovy, tato malba je určitým trojúhelníkem vidění, který směřuje ke Kristově tváři. V tu samou chvíli všechny jejich ruce, nebo lépe řečeno levá ruka apoštola na pravé straně a Kristova pravá ruka se pohybují směrem k nám. Doslova nás objímají a vtahují do obrazu. Lépe zobrazit už to snad ani nešlo. Není to jen v těch rukou, je to všude. Podívej se na ten košík s ovocem vpředu, jak visí ze stolu. Caravaggio chtěl za každou cenu, aby ten obraz vyrazil za námi. Chtěl, aby byl bezprostřední, opravdový, aby nás zaujal a dojal. Chci se k tomu stolu posadit. Samozřejmě je zde celá škála pocitů zobrazených postav. O tom ten obraz v podstatě je. Povšimněme si také úžasného citu pro detail v zátiší. To kuřátko vypadá lákavě. To tedy ano. I ten chléb a ovoce. To ovoce taky vypadá skvěle. Tuto fyzičnost od Caravaggia vlastně očekáváme. Podívej se například, jak specifická je truhlářská práce na nábytku. Když se podíváš na tu židli vlevo, na samotné provedení, je vidět její konstrukce, všechno z toho obrazu se nám odhaluje a otevírá. A zároveň je neuvěřitelně zaostřený. Kde to vlastně jsme? V nějaké nízké místnosti, je tu tma. Jde mu opravdu o naše zacílení, chce si být jistý, že se díváme tam, kam chce on. Tam zaměřuje světlo. Levá strana Kristovy tváře je ostře osvětlena, jako v divadle. Uchvacuje mne ta obyčejnost postav, tak jak jsme na ni u Caravaggia zvyklí. Apoštol vpravo má možná rýmu. Má červený nos. Apoštol vlevo má natrženou košili, je chudě oblečen. Apoštolové byli chudí. Svět je nemilosrdný a oni nejsou v kostele, jsou v hospodě. Máme tu hospodského. Obyčejný nábytek, obyčejná místnost. Není tu ta okázalost a ceremoniálnost, jak ji známe z vyobrazení Krista v prostředí chrámu. To je typické pro baroko a tento obraz je toho skvělým příkladem, příkladem chvíle, kdy božské vstoupí do každodenního života. a působí v našem světě zázračně, duchovně a s naléhavostí. A tak naléhavě, fyzicky a realisticky v našem současném prostoru. To bylo cílem protireformace, právě v době vzniku tohoto obrazu. Potvrdit, utvrdit a posílit naši víru. (závěrečná hudba)