1300-1600 Renesance
Přihlásit se
1300-1600 Renesance (54/78) · 4:06

Donatello, Máří Magdalena, 1455 dřevo, 188 cm (Museo dell'Opera del Duomo, Florencie) Hovoří: Dr. Beth Harrisová a Dr. Steven Zucker

Navazuje na Středověk.
Nacházíme se v muzeu Duomo ve Florencii a prohlížíme si sochu od Donatella. Není ani z mramoru, ani z bronzu. Je ze dřeva. A vypadá tak křehce. Je to podobizna Máří Magdaleny. Nedívá se na ni zrovna snadno, protože je ošklivá. Máří Magdalena je zde zobrazena jako poustevnice, má ruce sepjaté k modlitbě, je stará a má vrásky. Její tělo je vystaveno pozorovatelům. Má svalnaté paže. Jenže jsou také vyhublé. Kůže na její hrudi a krku i její tvář vypadají, jako by patřily stařeně. Těžko se na ni dívá. Myslím, že je to těžké, protože nám představuje celou řadu kontrastů, na které nejsme u sochy zvyklí. Máme tu tělo, které kdysi bylo patrně velmi krásné. Má výrazné lícní kosti. Je vysoká a působí ladně. Ale je pravda, že její tělo zchřadlo. Její život si vybral svou daň. Skoro se zdá, že tělo se zcela vyčerpalo a zachovalo se jen ryzí duchovno. Čistá a úplná víra. Zakrývají ji jen dlouhé vlasy, které jsou jejím charakteristickým rysem. Žena s rudými vlasy, která klečí třeba u Kristových nohou, je vždy Máří Magdalena. Na této soše vlasy přerůstají. Omotávají se kolem ní a tvoří tak dokonce i její pásek. Za mimořádně zajímavý zde pokládám výběr materiálu. Na začátku jsem říkal, že je dřevěná. Dřevo jako organický materiál, se vší svou křehkostí a schopností měknout a rozkládat se, se zdá pro toto dílo tak příhodné. Mimochodem, fascinuje mě, že je v tak dobrém stavu i přesto, že je ze dřeva. Při bližším pohledu zjistíte, že byla barevná. Dokonce pozlacená. Magdaleniny dlouhé vlasy byly rudé a zlaté, a stopy po barvách jsou stále viditelné. Dívá se tak upřeně, a přitom se zdá, jako kdyby už opustila tento svět. Podle mě je to projev Donatellova zájmu o jedince, stejně jako u Habbakuka. Tento důraz na specifika jedince se velmi liší od gotického a středověkého pojetí. Je zde přítomen hluboký soucit s lidstvem, který má původ v raně renesančním humanismu. Donatellův soucit je nakažlivý. Avšak z Máří Magdaleny vyzařuje i určitá síla. Má tak dlouhé a elegantní ruce, že když je spíná, vytváří téměř jakousi pomyslnou katedrálu. V určitém smyslu je ztělesněním církve. Máří je nesmírně důležitá postava. Jako první viděla Krista, když vstal z mrtvých. Byla také u jeho ukřižování, a na rozdíl od mnoha jeho stoupenců neutekla. A kromě toho představuje postavu, která se rozhodla opustit světský život, život plný smyslnosti světa, pro život duchovní. Jen pomyslete, jak zásadní to bylo poselství pro Florencii v patnáctém století, pro kulturu, která kladla velký důraz na materiální přepych. Máří zde funguje jako svědomí města. Ale ještě další věc tu stojí za zmínku. Donatello tuto sochu vytvořil na sklonku života. Úplně upustil od přesnosti tělesných proporcí, jakou vidíme třeba u sv. Marka. Délka Mářína těla je zde opět téměř gotická. Donatello se snažil podtrhnout a zaměřit se na duchovno a symboliku sochy. Anatomická přesnost tak musela ustoupit stranou. Ale přece jen stojí v kontrapostu a tělu je stále věnovaná taková pozornost, jaká je možná jen v rané renesanci. Vidíme, jak Donatello hravě porušuje vlastní pravidla. (hudba)
video