1300-1600 Renesance
1300-1600 Renesance (30/78) · 22:03

Michelangelo, Strop Sixtinské kaple, 1508-12 Vatikán, Řím, hovoří: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker

Navazuje na Středověk.
Jsem Sez Zabelin a to je Max Newbold. Jsme korespondenti pro historii smART. Nacházíme se na akademické půdě Vassar College a díváme se na Sixtinskou kapli znovu vytvořenou Stanem Frangiblem. Je to nádherné. Jsme velice vděčni Vassarovi za to, že to pro nás udělal. Jsme nadšeni zejména proto, že to umožňuje ukázat malby v kontextu, v architektonickém kontextu. Místo toho, abychom se dívali na jednotlivé fotografie Michelangelových obrazů, můžeme skutečně vidět jak působí v prostoru a čase. Takže vstupme dovnitř. Fantastické! Jsme uvnitř kaple. Měli bychom vlastně asi začít povídáním o tom, kde se kaple nachází. Totiž, právě zde jsme uprostřed areálu Vassar, ale to není tam, kde... není to tam, kde se kaple nachází. Sixtínská kaple je samozřejmě v Římě, ale v městském státu města Vatikán. Ve Vatikánu. Je to hned napravo od basiliky sv. Petra. Když byste se dívali na basiliku sv. Petra, byla by to malá stavba, jakoby schovaná, směrem doprava. Je používaná primárně jako místo, kde se shromažďují všichni kardinálové, konkláve, aby zvolili příštího papeže. Když se toto děje, všíchni kardinálové se tam shromáždí, místnost se uzavře a kardinálové volí příštího papeže. Je to tedy velice významné místo. Je to nádherný, opravdu starobylý obřad. Kardinálové přijdou, volí, debatují a když se volba podaří, vyšlou kouřový signál. Není to úžasné? Je to velkolepé. Opravdu velkolepé. Povězme si něco o tom, jak Sixtínská kaple vznikla. Víme, že kapli nechal postavit papež Sixtus, měla ale velice obyčejný, typicky zdobený strop. Papež Julius II. pověřil Michelangela, aby strop Sixtínské kaple vymaloval. Ten příběh má však své pozadí. Michelangelo byl v té době v první řadě a téměř výlučně sochař. Nemaloval. A vskutku z jeho životopisů máme pocit, že malováním opovrhoval. Malovat se pravděpodobně učil u Ghirlandaje, jako učeň. Z jeho ranějšího období existuje několik olejových maleb. Byl ale samozřejmě sochař. Už vytesal sochu Davida.... To byl jeho génius! Už vytesal Pietu..... a byl vynikající. Pracoval s kamenem......měl mohutnou postavu. Michelangelo sám byl svárlivý....byl vysoký Byl silný a rukama, kladivem, dlátem razil do kamene celý den! A tak pomyšlení na jemnější postup malování -- - není moc Michelangelovské, že? Ne, vůbec ne. A tak existuje tento příběh o tom, jak byl tou zakázkou pověřen. Samozřejmě nevíme nakolik je pravdivý. Může to být naprostá legenda. Jeden člověk, který byl mnohem mladší než Michelangelo, ale na konci života Michelangela znal, Giorgio Vasari, napsal Životy malířů, Životy umělců, něco jako kompendium velkých italských malířů. Obšírně popisuje jak Michelangelo tu zakázku dostal. Avšak Vasari měl Michelangela nesmírně rád a tak je nutno brát vše s jistým omezením. Nicméně, ten příběh stojí za to. Stručná verze je, že Michelangelo byl v sochařství tak úspěšný,, že ostatní sochaři, dokonce i malíři byli na něho naštvaní a chtěli ho v očích papeže ponížit. Papež Julius II. už Michelangela povolal do Říma, aby pro něho pracoval a zadal mu úkol vytesat papežovu hrobku. To je pravda! Michelangelo tedy pracoval na hrobce papeže Julia II. Chtěl to za každou cenu dokončit! Chce to dokončit - - ale Bramante a Rafael, kteří oba chtějí Michelangela v očích papeže snížit, navrhnou papeži, aby vymalováním stropu Sixtínské kaple pověřil Michelangela, protože co ve skutečnosti chtějí dosáhnout, je, aby ho odvedli od sochařství, protože je tak vynikající. Navíc Vasari říká, že jelikož Michelangelo vlastně nemaloval, a tuto velkou zakázku by dostal, nejen že by byl na dlouhou dobu odstraněn, konečný výsledek by pravděpodobně nebyl nijak výjimečný a Michelangelo by nebyl tak významný. Ostatní umělci, jako Rafael, který také v té době ve Vatikánu maloval, maloval Stanze (síně), by vypadal jako největší malíř. Ale nedopadlo to tak. Ne, nedopadlo to tak. Takže Michelangelo tu zakázku dostal... Ačkoliv ji nechtěl! Ne. Zpočátku ji vskutku odmítal. Opakovaně. Ale papež věděl jak svůj úmysl prosadit. Oba měli silnou vůli, ale papež zvítězil. Michelamgelo opravdu strop Sixtínské kaple vymaloval. Takže toto je vhodný okamžik poděkovat papeži Juliovi II a připomenout zde význam tohoto mecenáše. Dokonce bychom mohli poděkovat Michelangelovým nepřátelům, Rafaelovi a Bramantemu. Možná, snad. Takže Michelangelo ten strop vymaloval. Freskovou technikou! Znamená to vzít mokrou maltu, nahodit a na to dát vodovou barvu - něco jako pigment, který pak doslova prosákne do zdi a nezůstane na povrchu zdi. Stane se zdí, omítkou. Samotná zeď je namořena barvou. Michelangelo měl několik pomocníků, kteří mu byli přiděleni na samém počátku aby s ním pracovali, tak jak to tenkrát mnozí umělci dělali. Měli dílny a pomocníci míchali barvu a pomáhali na vedlejších částech malby. Ale Michelangelo, jak opět říká Vasari, měl tak velké nároky nejen na sebe, ale na celé umění - když se díval na práci těch pomocníků, byl naprosto nespokojený. A vyhodil je. Vyhodil je a už je nevpustil dovnitř. Nikomu nedovolil vejít dovnitř. Nedovolil nikomu, aby se na něho díval- - podle Vasariho - - dokonce ani papeži. Takže opravdu, když o tom stropu mluvíme, mluvíme o díle jediného člověka, který vytvořil tuto malbu během čtyř let. To je výjimečné. Je obtížné o tom hovořit. A také navrhnul lešení, na kterém stál, protože s Bramantovým návrhem lešení nebyl spokojený. Lešení by po demontování zanechalo ve stropu díry. Hodně lidí má chybnou představu, že Michelangelo maloval na zádech, protože to tak bylo ve filmu Agónie a extaze. Ale my víme, že Michelangelo maloval ve stoje - se zkrouceným krkem. Stát vzpřímeně a malovat strop! Malovat strop je skutečně těžká práce! Michelangelo dokonce napsal báseň o tom, jak ho bolel krk, jak ho bolela záda, jak mu barva padala na obličej. Byla to prostě hrozná práce! Je to spousta práce a strop je obrovský! A bolelo to jak čert! Je to obrovský prostor než se namaluje. A jak vidíte, klenba je zakřivená, mírně zakřivená. Snad bychom měli povědět něco o stavbě. Určitě. Protože je to značně složitý prostor. Je složitý. Michelangelo nemaluje jeden výjev. Je to mnoho, mnoho výjevů. Uprostřed stropu jsou nejzřejmější výjevy, ty nejznámější. K těm velkým obdélníkovým výjevům se dostaneme později. Snad bychom měli nejprve hovořit o sedících postavách, které jsou mezi těmi trojúhlými místy. A možná budeme chtít věnovat chvíli povídáním o těch trojúhelných místech a druhu architektury. Všechny ty architektonické detaily, které vidíme, oddělují tyto výjevy. Ano. Hodně z toho......něco z toho je pravda. Něco z toho je skutečné, něco je architektonické. Ale hodně z toho je namalováno. Pohovořme nejprve o tom. Jediná skutečná část je ..........., která rámuje trojúhelníkové výjevy. Veškerá ostatní kamenická práce - všechna ostatní štukatura - je malba. Je to zcela iluze. Není to skutečná kamenická práce. Je to zcela iluze! Musím vám říct, že když jsem byl malý a prohlížel si knihy o Michelangelovi, nemohl jsem věřit, že je to malba. Byl jsem přesvědčen, že je to modelování. A skvělé je, že světlo proniká do oken na jedné straně kaple, a Michelangelo vlastně reaguje na to, odkud přirozené světlo proniká dovnitř, takže je tu tato konzistence. Vypadá to jako opravdové. Vypadá to jako architektura. Je to skvělé. Takže teď k těm trojúhelníkům. Uvnitř trojúhelníků a v lunetách nad okny jsou postavy, které představují Kristovy předky. Podle katolické tradice. Podle Nového Zákona a církevní tradice se Kristův rodokment datuje od Krále Davida. Takže toto je vskutku velice důležitý okamžik. Ano, je důležitý. Protože tím je Nový Zákon pevně zakotven ve Starém Zákoně , v židovské tradici. Vlastně to říká, že Kristus je Mesiáš. Proroci předpověděli, že Mesiáš povstane z Davidova domu a opravdu, předkové Krista - jak hlásá církev - pocházeli z domu Krále Davida. A vskutku zajímavé je, že Michelangelo se samozřejmě dívá zpět k prorokům, k židovským prorokům, ale dívá se také mimo židovskou tradici, k Sibylám a k ostatním věštcům budoucnosti. Jedním příkladem toho je libyjská Sibyla, jedna z mých oblíbených postav. Sibyly jsou postavy z klasického starověku, které, tak jako proroci, předpověděli příchod Spasitele. V tomto případě je tím samozřejmě míněn Kristus. Takže máme zde libyjskou Sibylu, která je jednou z nejnádhernějších postav. Je skvělá! Já vím. Podívejte se na sílu toho těla. Sibyla je impozantní. Není možné dívat se na Michelangelovy malby a zapomenout, že je v první řadě a především sochař. Toto jsou sochařské postavy. Já žasnu nad tím, jak je její tělo obrovské, jak monumentální. A přitom to úžasně půvabné zkroucení jejího těla, to torzo je neuvěřitelné! Vidéme její záda jak se kroutí, sklání krk dozadu a pak vidíme její nohy z profilu. Je to nádherné. Je to velmi. velmi elegantní postava. Vyjadřuje to vskutku Michelangelovu porozumění Vyjadřuje to vskutku Michelangelovu znalost anatomie těla ale také její síla může symbolicky vyjařovat božskou podstatu. To je zde velmi důležité. Prorok a Sibyly byly ve spojení s božskou podstatou a proto mohly předpovídat Kristův příchod. Je to zajímavé. Místo toho aby použil středověké nebo raně renesanční tradice aureoly, křídel, jakýchsi rekvizit božství používá Michelangelo sílu a velkolepost těla, aby tu krásu vyjádřil. To je něco, co Michelangelo skutečně po celý život dělal. Duchovní myšlenky vyjadřoval tělem. To je naprosto pravda. Všechny ty sedící postavy jsou proroci a Sibyly mezi trojúhelníkovými prostorami. Postoupíme k obdélníkovým výjevům směrem ke středu ? Rozhodně. Tak tedy, všechny výjevy směrem ke středu jsou výjevy ze Starého zákona, z knihy Genezis. To je první kniha Bible. Začneme stropem se stvořením a oddělěním světla od tmy. Stvořením planet. A pak - oddělením země od moře. Pak máme stvoření Adama, stvoření Evy, které je mimochodem menší než zobrazení stvoření Adama. Pak máme pokušení Adama a Evy v rajské zahradě spolu s vyhnáním Adama Evy z ráje. Jsou to vlastně dva výjevy v jednom rámci. Pak zde máme Noemovu oběť - potopu - a pak Noemovo opojení končí. Je zajímavé jak se Michelangelo zabývá těmi posledními třemi výjevy. Je to zajímavé. Je to vskutku Starý zákon na stropě a Kristus se nikdy nikde na stropě neobjevuje. Ale všude je naznačen. Všude. To je na tom to krásné. Kamkoliv se člověk podívá, je mu připomenut Boží plán. Od samého počátku stvoření, Boží plán pro lidstvo, aby bylo zachráněno, Kristovou obětí. A jako by to nestačilo. Jsem šokován a mám úctu k Michelangelovu plánu toto provést. Ano! Je to úžasné, že? Podívejme se na obdélníkový výjev stvoření. Fantastické. To je zde pravděpodobně nejznámější malba. Je to známé zobrazení, viďte? Jsme částí naší kultury a je téměř nemožné to neznat, zvláště ty prsty, ruce, jak se stýkají. Téměř se stýkají, téměř se dotýkají. Tento výjev samozřejmě nikde v Bibli není. Při stvoření se Búh a Adam nikdy nedotýkají. Já si myslím, že Bůh Adamovi vdechl život. Nedotýká se ho, aby ho oživil. Michelangelo je schopen ve svých sochách a pak zde ve svých obrazech předvídat okamžik. Okamžik, kdy je Adam tvořen, je mu dán život, ale je to moment těsně předtím, někdy se mu říká těhotný okamžik, moment, který předvídá toto probuzení a je to báječné, protože to vytváří jakési drama. Ano, je to tak. Búh a Adam se navzájem téměř odrážejí jako v zrcadle setkávají se v jakýchsi vypouklých tvarech a Adamovo tělo je tak ztepilé a krásné a zároveň mdlé a velmi pasivní. Zatímco Búh je zcela v činnosti, naprosto. V činnosti a je imponující a mocný. Tento obraz má mužský i ženský aspekt. Búh je obklopen anděly. Tato malba byla nedávno čištěna. Ano. Velmi pečlivě. A opravdu poprvé se odhalily tyto postavy a také jasná barva. Úžasná barva. Je to zajímavé. Umělečtí historikové si vždy, že Michelangelo byl vynikající v malování, ale až do tohoto čištění nikdy na barvu nepohlíželi Museli jsme přehodnotit. Je to překrásné! Oranžová, růžová a zelená! Ale pro mne také tento okamžik, který si všichni lidé přejí, osobní vyslyšení, osobní pozornost. s naším stvořitelem. Adam je zde, před pádem, ideální. Představuje dokonalost. Je dokonalý. Je dokonalý, protože je odrazem božství. Stvořen k Božímu obrazu. Aby vytvořil tuto božskou podobu, navazoval na starobylé řecké sochy, které byly právě v té době v Římě vykopávány, jako např. torzo Belvedere. Michelangelův mecenáš se vskutku zajímal o klasický originál. Je to tak. Takže je to nádherné navázání. Existuje spoustu všelijakých komentářů od historiků umění o tom,kdo jsou tyto postavy obklopující Boha. Opravdu je zde postava, která vypadá jako postava ženy, s obnaženou hrudí s hrudí obnaženou ženskou hrudí a vedle ní postava, která asi není anděl, ale dítě. Dítě, ale větší, mohutnější a obě tyto postavy jsou vyvoleny Bohem. Pomyslete co to znamená, že Bůh vás objímá svou paží - Proboha! - jako je tomu u této ženské postavy. Nebo Boží ruka na ramenou toho dítěte. A podívejte se na tu ruku, na ten prst ! Je to prostě nádherné. Existují dohady o tom, že to jsou Marie a Kristus. Čekají. To však vyvolává zajímavé filozofické otázky, protože, podle příběhu z Bible Adam ještě ani nebyl stvořen nebyl stvořen a my už zde máme Krista. Jestliže měl Kristus zachránit člověka po pádu Adama, pak nemá Adam žádnou naději! Kde je svobodná vůle? Bůh ví. Bůh má plán a Bůh ví. To vše je tam obsaženo. Je to něco jako hádanka. Existuje ten výklad, že je to vlastně Marie a Kristus a ne Eva, jak čeká až bude stvořena - - jak se po dlouhou dobu myslelo. Avšak pomyšlení, že Bůh se jakoby dotýká toho dítěte ukazováčkem a palcem, což v církvi jsou dva prsty, kterými se kněz smí dotýkat hostie při přijímání. Je to Kristovo tělo. Takže to dítě se v jistém smyslu stává jakoby hostií. Tělem Kristovým. Naprosto. Zcela doslova. Možná tam Kristus je, možná není, ale určitě je naznačen. Jeho spasitelná moc pro lidstvo je naznačena v celém stropu. Možná jste si všimli těch nahých postav ve čtyřech rozích středových výjevů. Na těchto malbách je hodně nahoty. Nahota pro strop kaple ve Vatikánu. Tyto nahé sedící postavy Jsou to něco jako rámující postavy. Nejsou vlastně částí trojúhelníků ani obrazů uvnitř. Jsou poněkud oddělené. Nejsou částí tohoto vyprávění. Říkáme jim ignudi. Nazí! Italské slovo pro nahý. nevíme co si snimi počít. My vskutku nevíme co znamenají! Jsou nádherné. Jsou to jasné postavy soch a mně to vždy připadá jakoby Michelangelo propracovával své nápady pro sochy náhrobku Jsou to neuvěřitelně krásné mužské postavy. Někteří lidé v nich spatřují anděly, někteří někoho jako strážce, představitele klasického starověku, nebo pohanské předkřesťanské doby. Je zde ale velká nejasnost. Dvojznačnost. Můžeme je vidět různými způsoby. Nejsme si jisti kdo jsou. A nakonec máme několik výjevů vyhnání.... pokušení Adama a Evy v zahradě Eden a vyhnání Adama a Evy. Toto je složitý výjev Není to nebývalé, ale je to příklad dvou výjevů v jednom navazujícím prostoru. a vlastně jsme v historii umění viděli tento obzvláštní druh zobrazení už předtím. Myslíš u Masaccio? V kapli Brancacci. Ano. V kapli Brancacci. Zcela jasně je to Michelangelo Na to můžeš vzít jed. Samozřejmě ve Florencii.. Mluvíme teď o pravé straně, o vyhnání. Máme zde zobrazenou Evu. Michelangelovy ženské postavy jsou velice mužské. Ona je ale tak krásná, nádherná a monumentální a mocná ale přesto půvabná. To je ta žena, která představuje pád všech - která je příčinou pádu celého lidstva do hříchu a smrti ! V tomto činu. A přesto je zde tak krásná. Krásná, mocná a silná a v jistém smyslu je to tím tragičtější. Když mluvíme o ženských postavách, stojí možná za zmínku, že ve středověké tradici had, představitel samotného zla, byla žena. Had je zobrazován jako žena. Přesuňme se teď napravo, kolem stromu, k vyhnání. K tomu vyhnání, které se tak hodně podobá Masacciovu pojetí? Ano. jsou zde ty tři postavy. Je to velice střídmé, právě jako u Masaccia. A je zde anděl, mstitel který je vyhání pod hrozbou meče. Anděl je zobrazen v perspektivním zkrácení, přistupuje k nim a vyhání je z ráje. Neodcházejí snadno. Odcházejí do neúrodné krajiny, pryč ze zahrady. Pryč z této bohaté zahrady. A podívej se co se jim stalo. Je zde tolik psychologie a hloubky. Zaprvé po fyzické stránce. Když srovnáte předchozí Evu s Evou, která byla vyhnána, její tělo je porušeno. Przč je ta síla, ta krása. ta ideální krása. Její hlava klesla pod ramena jakoby se chtěla tajně dostat zpět. To je pravda! To mě nenapadlo. A je to tím zajímavější, protože si je své viny vědoma. Adam se zdá, že vinu odmítá. Jakoby uvažoval o tom, jak se s jejich proviněním vyrovnat. Já jsem to vždy chápal jako "Dobrá, my odcházíme!" "My odcházíme! Nemůžeme zůstat!" "Nebij mě po hlavě tím mečem !" Mohlo by to ale také být něco jako popření jejich provinění. Myslím, že v jistém smyslu ano. Je zajímavé, že teď se všechna pozornost upíná na horní část těla a jejich nahota je zřejmá. A jsou v pohybu. Je zde skutečně dojem pohybu zleva doprava a ten pak navozuje ty tři závěrečné výjevy. Michelangelo strop skutečně dokončil a pak trvalo hodně dlouho, než byl opět pozván, aby v tomto prostoru maloval. Bylo to po několika dalších papežích. Asi 25 let později. Ve zcela odlišné historické době. Ve zcela odlišném okamžiku. A to se samozřejmě odráží v obrazu Posledního soudu. To bude námět našeho příštího
video