1300-1600 Renesance
Přihlásit se
1300-1600 Renesance (36/78) · 3:54

Titian, Noli me Tangere, okolo r. 1514 olej na plátně, 110.5 x 91.9 cm (Národní galerie, Londýn)

Navazuje na Středověk.
Jsme v národní galerii v Londýně a pozorujeme poměrně ranné dílo od velkého benátského mistra Tiziana. Název tohoto díla, přeložený z latiny, znamená: "Nedotýkej se mě". Jde o slova, která Kristus řekl Máří Magdaléně poté, co nalezla jeho hrob prázdný. Tento motiv nás přivádí přímo do srdce křesťanského příběhu o záhadě Vzkříšení. Takže Kristus je ukřižován, Kristus je pohřben a tři dny nato je jeho hrob nalezen prázdný. Byl vzkříšen. Máří vidí jeho prázdný hrob, otáčí se k pravděpodobně první osobě, kterou spatří, k někomu, koho považuje za zahradníka a ptá se: "Co udělali s jeho tělem?" On ji osloví jménem a ona pozná, že ten muž je sám Kristus. A vztáhne k němu ruce, aby jej objala, dotkla se ho. Samozřejmě byla svědkem jeho ukřižování, takže toto je pro ni zázračnou vizí, a tak se k němu natahuje ve snaze dotknout se jej, ale on se stahuje a říká: "Nedotýkej se mě." nebo: "Je čas nechat mě jít." "Je čas přestat lpět na mé hmotné přítomnosti zde na Zemi, povstal jsem a nejsem zde již stejným způsobem, jakým jsi mě dříve znala." Sledujme, jak Tizian vyjádřil tuto myšlenku v skladbě obrazu. Máří Magdaléna je na zemi. Její poloha je diagonální, avšak cítíme, že je určitým způsobem připoutána horizontálně k Zemi, zatímco Kristus je vzpřímený. Avšak jeho tělo je lehce nakloněno v opravdu vytříbeném postoji, jak se téměř natahuje směrem k ní. Jak říkáš, odtahuje se, ale zároveň se nad ni nahýbá ve velmi ochranitelském postoji. Strom v pozadí jako ozvěnou opakuje jeho tělo a vede náš pohled dál vzhůru. Připomíná nám tak, že Kristus brzy splyne v nebi s Bohem. Je zde něco nadpozemského. Ten neuvěřitelně ladný a elegantní postoj v němž Tizian Krista vykreslil. Je to, jako bychom téměř cítili, jak se Máří natahuje a jak její ruka přízračně prochází jeho tělem. Kristova nehmotnost se jaksi vnitřně ohlašuje v postoji jeho těla. Podívejte se, jak Kristus přitahuje svůj rubáš, jež nyní nosí kolem krku téměř jako plášť, svou levou rukou blíže k sobě. Vytváří tím určitou prázdnotu, oblast hry stínů, ten objem prázdného prostoru, který vytváří onen dojem netělesnosti. Přesně tak, panuje tu téměř strašidelná nálada. A v postoji Máří Magdalény, která se od země vypíná vzhůru a natahuje svou ruku, přímo cítíte její touhu po tom, znovu jej spatřit, vzít jej do náručí, obejmout jej, cítít jeho tělesnou přítomnost. A v Kristově tváři vidíte určitou starostlivost o ni. Shlíží na ni a určitým způsobem se do ní vciťuje. To vše je umístěno do této překrásné svěží krajiny, která nám připomíná, že v Benátkách té doby bylo poměrně módní klást náboženské scény do krásných a smyšlených prostředí. Takže člověk může rozjímat nad tím biblickým příběhem, který je zde popisován ale také může nechat svůj pohled putovat po této skutečně krásné krajině. Je to opravdu překrásná krajina. Podívejte se, jak ta atmosférická perspektiva vytváří ten vzdušný, světlem prozářený hluboký prostor. Zbožňuji to zapadající slunce a jeho světlo prozařující mraky. A barvy byly očividně kdysi mnohem jasnější zejména ty odstíny zelené, jež časem zhnědly kvůli typu barvy, který Tizian použil. Přesně tak. Byl to oxid měďnatý, který časem ztratil něco ze své původní živosti. Nicméně malba je uvolněná, překrásná, je plná gest a složité mezilidské interakce, která nechává tento biblický, prastarý příběh ožít a zpřístupňuje jej i pro naši dobu.
video