Titian, Portrét Muže (Muž s Prošívaným Rukávem), 1510-20 Tiziano Vecellio, Olej na plátně, 81.2 x 66.3 cm, Národní galerie, Londýn, Mluvčí: Pippa Couch a Rachel Ropeik

Smarthistory - Povídání o dějinách umění Jsme v národní galerii v Londýně a díváme se na Titianův obraz z doby přibližně mezi lety 1510 až 1520 jež je pojmenován velmi výstižně: "Portrét muže". Někdy je nazýván "Portrét může s prošívaným rukávem" nebo "Portrét muže s modrým rukávem" a tak podobně. Ale nikdo muže na obrazu přímo nepojmenovává. Chci aby jste podívali na tohle: můžete vidět, z čeho ta různá pojmenování vznikla, protože největší částí malby, jež s takovou pompézností bije do očí, je ten rukáv. Ten rukáv je skutečně nepřehlédnutelný, přímo se vnucuje vašemu pohledu, protože, jak vidíte, muž zaujímá takovou pozici, že jeho loket je vystrčený směrem dopředu k nám a vlastně se tak vytrhuje ze svého rámu protože je tu římsa, na níž jeho pravá ruka spočívá a rukáv tuto římsu doslova přetéká a nelze jej zkrotit. Nacházíme se v letech 1510 až 1520, tedy přesně v polovině renesance a Titian maluje v Benátkách. Vidíme zde muže, který nemá nutně na první pohled zřejmé doplňky a ozdoby, které by prozrazovaly jeho totožnost ale určitě má na sobě takové věci, které vám prozradí jeho společenské postavení. A přesně to dělá ten rukáv. Je to skutečně draze vypadající materiál. Ano, je to opravdu kvalitní materiál. Můžete vidět tu Titianovu dovednost se štětcem, na obraze jeho tahy štětcem skutečně nemůžete vidět, ale jste naprosto vtáhnutí do realistického zjevu do záře toho hedvábného, vycpaného a prošívaného rukávu. A můžete to vidět znovu na tom černém plášti který visí podél mužova boku. I on má onen světélkující a mihotající zjev. A vidíte též kousek jeho zářivě bílé košile a všechny ty její drobné ohyby a záhyby a maličký zlatý řetízek, který pod ní mizí. Takže tu vidíme jasné znaky společenského postavení. Vidíme zde velký počet detailů, ať již v rámci pruhu u krku, či řetízku, což celkem ostře kontrastuje s tím kouřovým sfumatem, kterým Titian vybarvil jeho vlasy a bradku, které se zdají, že se úplně rozpouštějí do pozadí. A z toho pozadí se náhle vynořuje mužova tvář. Takže vlasy a bradka, vpíjející se do pozadí, vlastně fungují jako rám pro onu tvář. Nevíme, kde přesně se tato scéna odehrává ale to umožňuje tváři, aby se z ní vynořila. Není zabraný úplně z profilu, je otočený tak jen o tři čtvrtiny, takže můžete vidět většinu jeho tváře. A jeho oči - jedno je nesmírně zaujaté a soustředěně na nás hledí, a druhé se jaksi vpíjí do stínu na odvrácené straně jeho tváře. Což opět odpovídá trojrozměrnosti Titianova obrazu, ten realismus, kontrast, soustředění a kouřový opar na pozadí. To vše tomu pomáhá vyvstat, té živosti. Pro italské ideály obecně bylo velmi důležité právě zaměření se na detaily, které vám umožnilo vyobrazit člověka tak, jak skutečně vypadá. Tato myšlenka důležitosti člověka a představy týkající se humanismu a věnování pozornosti životu na Zemi, životu mysli, se netýkají jen snahy získat někdy v budoucnu v nebi případnou odměnu, takže tohle není náboženská malba, je to prostě jen "malba muže". Je to zajímavé i z psychologického hlediska, protože prostřednictvím jeho rukávu se dovídáme o jeho bohatství, ale co se pozadí týče, netušíme vůbec kde je, v jakém prostředí, na pozadí není nic - jen ta šedá zeď, před kterou stojí. A ta nám o jeho moci či majetku nic neprozrazuje. Do obrazu jsme vtaženi nejen mužovým rukávem, nýbrž i jeho pohledem, jeho psychologií, jeho postojem a držením těla, jež nám vnuká myšlenku společenského postavení, toho, jak muž o sobě samém smýšlí. Toto je skutečně malba, která ožívá, když se na ni díváte osobně, protože jeho tvář je mnohem zaujatější, než jak vypadá na reprodukcích tohoto obrazu. Je tu určitý psychologický význam: vypadá to, že přemýšlí o tom, na co se dívá. A dívá se na nás. Hledí přesně na diváka. Zdá se mi, že se jeho tvář mění. Někdy mi připadá vyzývavá, jako se na ní rozhostil úsměv, zatímco jindy téměř můžu vidět ten stín, přebíhající přes jeho nozdry, jakoby ohrnutí nosem, jakoby na nás povýšeně shlížel. Přesně tak. Zdá se mi, že tak či onak nakonec dojdete k pocitu, že si vytváří úsudek o diváku, na něhož se dívá. A poněkud visí se vzduchu otázka, zda ten úsudek je pozitivní nebo negativní. Ale už jen ten fakt, že nevíte, co si myslí, vás nutí ještě víc o tom přemýšlet.