Carracci, Strop paláce Farnese, 1597-1606 Annibale Carracci, Strop paláce Farnese, freska, Řím, 1597-1608

(svižná hra na klavír) Vím, že je hodně iluzivních stropů, které byly vytvořeny v době Baroka v 17. století. Tento vypadá jako skutečně překrásný raný příklad, že ano? Je to raný příklad. Tento strop se budoval od zhruba roku 1580 a dokončen byl kolem roku 1600. Je to strop Galerie Farnese vytvořený Annibale Carracim, boloňským malířem. Řekla jsem iluzivní, protože takový skutečně je. Úplný smyslový klam. Všechno, co vidíte nad ozdobnými lištami je freska. Všechno je namalované. Nic není plastické. Všechno, co vypadá jako socha, jako rám, to všechno je jen malba. Všechno je freska. Za chvilku uvidíme pár detailů, které to ukážou. Než o těchto detailech začneme mluvit, měli bychom toto dílo zařadit do kontextu Carracciho kariéry a vývoje barokní malby. Koncem 16. století se Carracciové v Bologni etablovali jako čelní představitelé nové malby, která odmítla manýrismus a z různých důvodů směřovala k většímu naturalismu, byla přímější, dramatická, jasná a velmi dobře srozumitelná. Bylo to baroko, které ovládlo evropské umění během příštích staletí. Etablovali se v Bologni, ale když Annibala Carraciho povolali do Říma, aby počátkem 90. let 16. století pracoval pro rod Farnese, přišla jeho chvíle, aby vstoupil na velkou scénu a přinesl svou převratnou malbu do středu uměleckého světa své doby. Jako by opustil malou scénu, aby se stal velkou hvězdou na Broadwayi, v Římě. Přesně. Přímo v Římě, pro rod Farnese v jejich hlavním sídle. Je to rod vévodů a kardinálů, neskutečně důležitých mecenášů. Díky tomu všemu byla pro něj tato zakázka zvlášť důležitá. Můžeme dovnitř a prohlédnout si ji? Ne vždy, například dnes je v paláci Farnese francouzské velvyslanectví. Francouzští velvyslanci mají štěstí. I přes jisté nepohodlí můžeme být rádi, protože díky tomuto soukromí zůstala v dobrém stavu. To je pravda. Co je hlavní téma stropu? Tématem je několik různých výjevů lásek bohů z klasické mytologie. Tyto výjevy vidíme na malbách a vypadají, jako by malby byly zarámovány dřevěnými pozlacenými rámy nebo kamennými architektonickými detaily, a pak vloženy mezi skutečné lidi a sochy. Samozřejmě to je všechno malba. Vybrali tento námět, protože oslavuje svatbu a rod. Všechno je o lásce. Ano, a i když jsme v době protireformace, pamatujme, že jde o naprosto soukromou zakázku, která má oslavit svatbu. Takže příběhy lásky a erotiky, které vidíme, v tuto chvíli nejsou nevhodné. Podívejme se na jednu z nich. Zase vidíme celý strop a jak jsme říkali, vypadá to, jako by malby s milostnými scénami byly vloženy mezi lidi a sochy, kteří zrovna nemusí mít vztah k námětům maleb. Těžko věřit, že to nejsou malby opírající se o ozdobné lišty. Skutečně, zvláště ta úplně na konci vypadá jako opřená o stěnu, ale je to freska. Strop je zakřivený, ale na dotyk je plochý. Neuvěřitelné. Umělci skutečně staví na tom, co jim dala perspektiva, co je naučil Brunelleschi, schopní dělat různé triky s perspektivou. To začalo být v této době důležité. Naprosto souhlasím, ale začalo to původně jako snaha o návrat k naturalismu, o pečlivém studiu světa a o vytvoření umění tak reálného, jak jen to jde. Iluzionismus, který zde vidíme, oklamat vás, že se perspektivně díváte na trojrozměrné objekty, je taky občas velmi vážný vzhledem k převratným změnám, které se Carraciové snaží přinést. Nemyslíte, že se také trochu chtějí dotknout vašich emocí, aby vás zaujali? Takto taky velmi upoutají pozornost, určitě. Uprostřed stropu je hlavní námět: triumfální vůz s Bakchem a Ariadnou, dvěma nejznámějšími milenci klasické mytologie a ... Počkejte. To všechno tady dole je malba, ano? Všechno je malba a vidíte, že je zakřivená. Zase je to strop s valenou klenbou, ale na povrchu stropu není nic plastického. No ne! Neuvěřitelné. Vidíte, je to namalováno ve velmi slavnostním duchu. Výborně se to hodí k oslavě sňatku. Vidíte také tu neuvěřitelnou klasičnost, kterou Carracci vnesl do svých děl, mnohem více, než ve svých raných boloňských dílech. Samozřejmě, dává to smysl, nejen kvůli klasickému námětu, ale také protože je teď v Římě, srdci klasické antiky. Tady je skutečně dobrý příklad, na kterém vidíme různé roviny skutečnosti. Tahle scéna uprostřed, malba, která je naoko vložena do stropu, je příběh Diany a Endymiona. Je několik verzí příběhu, ale podstatou je, že Endymion je lovec, neskutečně krásný, a spí. Bohyně Diana, bohyně měsíce, je tak zaujata jeho krásou, že jej ve spánku svede. Je to jeden z příběhů, které můžeme spatřit na stropě Farnese. Je velmi jemný. Je velmi jemný a jeho jemnost a svůdnost je jako na všech barokních malbách, bez ohledu na námět, předávána gesty a výrazy tváře. Jak něžně hladí jeho tvář, jak Kupid v pozadí říká: "Pst", protože spí, tohle všechno... Když říkáme, že barokní umění využívá k vyprávění příběhu gesta a dramatický výraz a jiné, nemluvíme vždy o církevním umění. Někdy může vypadat i takhle. Stále si také všímám použití diagonály... Časté použití... Vlastně máme dvě protínající diagonály, skoro jako kompozice ve tvaru X; všechno je nám zase velmi blízké. Blízké divákovi a také velmi zjednodušené. Celá kompozice je omezena na to nejpodstatnější, nic matoucího, nic záhadného, což byly znaky manýrismu, který odmítli. Je to Diana, bohyně měsíce... A víte, že je to ona, protože má na čelence malý měsíc, a víte, že je to bohyně, ne jen nějaká svůdnice, která číhá v keřích, protože vidíte, že se vznáší na oblaku. Na oblaku, ano... Ta iluze je ohromná. Vypadá to jako štuk nebo sochy osvětlené zdola. Protože přesně tam jsou okna. Annibale Carracci pečlivě studoval zdroje světla, skutečné zdroje světla v místnosti, aby pak namaloval tyhle fiktivní sochy a lidi, jako by byli osvětleni skutečným světlem, které dovnitř přichází, a tak zvýšil iluzi. Tohle je zvlášť dobrý detail. Stíny - stíny jsou tak tmavé kolem ramen těch postav, které obraz rámují, takže to skutečně vypadá jako jakýsi vysoký reliéf. Přesně tak mají vypadat. Upozorním vás na sochu napravo. Ruka vlevo, tedy jeho pravá ruka, je ulomená... Vypadá přesně jako prastará antická socha. Vypadá jako rozbitá socha, ale vtip je v tom, že není co rozbít, je to plochá freska Je to malba. Je to zrádné. Je to zrádné. A zábavné. Myslím, že je na tom něco hravého. Což opět odpovídá námětu, protože to jsou milostné příběhy a mají oslavovat svatbu. Jak dlouho to maloval? Několik let. Určitě. Začal koncem 90. let 16. a skončil počátkem 17. století Pracoval s dílnou, jako většina umělců, že? Pro většinu umělců pracovala dílna, mísili barvy a chystali věci. Evidentně musel vycházet z Michelangelova stropu. Samozřejmě. Carraciové se zajímali o všechny velké umělce vrcholné renesance, kvůli inspiraci a východiskům, kterými odmítli, co viděli jako svíjení a podivnost manýrismu. Michelangelo je zvlášť důležitý, když Annibale Carraci přichází do Říma, protože Michelangelova Sixtinská kaple, na jejíž část se díváme... To je přesně ono. Dělá úplně to samé, a když o tom přemýšlíte... formát je podobný, přestože námět se velmi liší. Vložené malby, malované sochy a architektura kolem těchto maleb, spojení barevných obrazů s postavami, které vypadají jako sochy... Ano, tohle je velmi dobrá ilustrace myšlenky, že barokní umění je jakýsi návrat k zásadám vrcholné renesance, ale jde dokonce ještě dál než ve vrcholné renesanci, přidává na dramatičnosti, hravosti a dokonce iluzivnosti, jak vidíme. Přibývají emoce, zvyšuje se dostupnost. Určitě, a nezapomeňte, jak jsme říkali už dřív, Anniballe Carracci se skutečně musel činit, protože potřeboval v Římě předvést nový styl a své schopnosti... Skutečně se předvádí. Ano, přesně. Očividně. (rychlá hra na klavír)