Jean-Honoré Fragonard, Houpačka, 1767 olejomalba, (Wallacova sbírka, Londýn) Hovoří: Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker

(hudba) Jsme ve galerii Wallace Collection v Londýně. Toto je Fragonardův obraz Houpačka. První věc, které si všimnu, je ten "oblak" růžové a krajkově bílé uprostřed obrazu. Žena letí nahoru na houpačce a lze vidět, že sedí na červeném sametovém sedátku se zlatem, které je uchyceno provazy. Její klobouk krásně vlaje ve větru. Můžeme vidět i její bílé hedvábné punčochy. A také jak odkopává jeden růžový pantoflíček do vzduchu. Vypadá rozpustile. A to, co se děje na scéně, je samozřejmě rozpustile opovážlivé, protože v levém rohu je muž, na kterého se dívka dívá a který je jistě jejím milencem. Je schovaný v keřích. Dívka je domluvena ještě s jedním mužem na druhé straně obrazu, aby ji houpal. Je to starší gentleman, který pravděpodobně neví o mladíkovi schovaném v keřích. Ano, a podívejme. Támhle jsou dvě řady malého plůtku okolo sošky nalevo. Takže to vypadá, že její milenec opravdu vstoupil někam, kam nemá. Místo je zarostlé divokými růžemi a poskytuje mu skrýš. Podívej na tu sošku nalevo. Je to malý andělíček nebo amorek, který si drží prst u úst. Jakoby říkal "potichu, udržte tajemství". Nenacházíme se ale v nějaké divoké přírodě. Jsme patrně v zahradě nějaké vily či paláce. Můžeš si vzadu v dálce všimnout nějaké stavby. Přímo pod její levou rukou. Toto je zahrada, která je přerostlá a bujná. Nekultivovaná. Je to příroda skutečně živelná, úrodná a překypující. Dá se i říci, že je sexuální a smyslná. A zároveň je jakoby snová ve své mlhavosti. Strom a jeho větve jsou jednou plné listů a jinde jsou holé. Strom vlastně vypadá, jako při bouři a větev, ta vypadá skoro jako blesk šlehající napříč obrazem. Takovýto obraz je často použit pro zobrazení vášně, což scéně na našem plátně krásně odpovídá. Přímo pod dívkou lze najít sošky dvou děťátek či amorků. Hrají si spolu na něčem, co by mohl být včelí úl. Možná tak naznačují žihadla lásky. V pravém dolní rohu lze téměř přehlédnout malého psa. Ano, štěkajícího. Ano vypadá tak. Pes je samozřejmě symbolem věrnosti. To je trošku ironické. No, možná proto je tak podrážděný. A možná, že ten psík tak prozradí tajemství milenců. Ó ano, to je pravda. A amorek říká "pšt". Píše se rok 1767, tudíž jsme ještě pár dekád před revolucí. Toto je přesně ten typ prožitku a rozkoše, který byl charakteristický pro aristokracii a vládnoucí vrstvu Francie. A celá tato malba, tento typ malby, jakoby byl jenom o rozkoši, kterou budou Diderot a ostatní osvícenští myslitelé zatracovat a budou volat po umění, které bude hrdinské a ctnostné a bude v člověku vzbuzovat jen ty nejvyšší pohnutky. Ne ty nejnižší lidské touhy. A právě toto osvícenecké uvažování později povede k revoluci v roce 1789. (hudba)