Caravaggio, ukřižování Svatého Petra, 1601 Olej na plátně, Santa Maria del Popolo, Řím Provází: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker

Nacházíme se v kostele Santa Maria del Popolo v Římě. Podívejte se na jedno ze skvělých barokních děl od Caravaggia. Tohle je vlastně můj nejoblíbenější Caravaggio. I když jsem to samé říkala o minulém obrazu od Caravaggia. To je možné. Toto je Ukřižování svatého Petra. Víš, mluvili jsme o barokních tvarech a pocitu momentální akce, ale Caravaggio to dělá tak, že se to zdá jednoduché. Je to tak aktivní, komplexní soubor pohybů a váhy... Bezpočet pohybů, ano. Ano. A gravitace zde hraje velkou roli. Velmi velmi silný pocit gravitační přitažlivosti, ale co mě dostane je Petr. Caravaggio šel ven na ulici a potkal muže. Je to tak reálná a silná, intenzivní postava. A vypadá velmi mrzutě, přesně tak jak by Petr měl. A teď si povíme o jeho příběhu. Má být ukřižován, ale ne tak jako Ježíš. Právě, má být ukřižován vzhůru nohama. Otočený vzhůru nohama. Vypadá zchudle a trochu špinavě. Není vůbec idealizovaný. Jde z toho takový kontrast. Vypadá jako muž, co se potuluje v nějakém baru v Římě. To je to, pro co je Caravaggio známý. Veškerá okázalost a ceremonie Říma, katolické církve, jsou Caravaggiem otočené naruby. Myslím, že to je rozdílné od středověkých tradic, kde gravitace nebyla znázorňována. Nebyla tam váha ani hmota Můžeme zde skutečně vidět prvky renesance, ale přenesené sem do baroka s přidáním intenzity a emocí a tělesnosti. To dokonce zahanbuje renesanci. Ano, přímo to křičí do obličeje. Ten muž co zvedá kříž, stojí pod ním. Zvedá ho na zádech. Přímo před obličejem vidíme jeho zadek, nohy, špinavá chodidla. To je pravda. Celé to působí, jakoby postavy z obrazu vystupovali směrem k nám. Přesně! Vchází do našeho prostoru. A podívejte se na Petra, jak nám jdou jeho nohy naproti, Lomí se ven do našeho světa. Správně, a ve skutečnosti se ten kříž pohybuje ven do našeho prostoru s jeho nohami, dává nám velmi blízký náhled na jeho nehty. Je to tak trochu jako by to šlo do našeho těla, že to je skoro "ohhh"... To je vlastně nejstarší napětí. A nehty na jeho rukou jsou velmi velmi reálné a detailní. Způsob jakým je použito to černé pozadí. Protože světlo opravdu zdůrazňuje to, co popisuješ. Vidíš kdy se podlomila kolena, způsob jakým se tělo trochu sune dopředu. To vše je zde umožněno světlem. Světlo dopadá na jeho břicho a kolena. Tím jeho tělo vypadá velmi přirozeně. Víš, jakoby šlo o tělo skutečného muže. Tak odlišné od postav, které jsme zvyklí vídat v renesanci. To je pravda. Ačkoliv je zde jakési hrdinství ve smyslu hmotnosti a síly. Ale je to jen vyjádřené... Popřené trochu výrazem obličeje, který myslím ho dělá tak zranitelným. Pravda. Je zde neuvěřitelné napětí, protože zde hrají všechny síly přírody. A my si nemůžeme být jistí, zda je to lano dost pevné, zda jsou ti muži dost silní. Kdykoliv mohou upadnout. Mohou se zhroutit. Přesně tak, je to takový druh pocitu momentální pomíjivosti. A jakési lidské slabosti. V jistém smyslu je Caravaggiho brilantnost schopna stvořit pocit novosti a svěžesti, jako by to nebylo v průběhu staletí namalováno na stovky pláten. Jako by to bylo znázorněno poprvé.