Vincent van Gogh, Ložnice v Arles, 1889 olej na plátně, 29 x 36-5/8 palců / 73.6 x 92.3 cm (Umělecký institut v Chicagu)

"Pouze zde má barva vše vytvářet, a její zjednodušení dává věcem vznešený styl, má zde naznačit obecně odpočinek nebo spánek. Jedním slovem, při pohledu na obraz, by měl odpočívat mozek nebo spíše představivost." Pasáž, kterou jste právě přečetl pochází z dopisu Van Gogha jeho bratru Theovi a odkazuje na první verzi tohoto obrazu. Ale část, která zde podle mě vyčnívá: "barva má vše vytvářet" je dobře použitá na tento obraz a když se zamyslím nad tímto slovním spojením, napadá mě radikální názor, který se vyskytoval na konci 19. století v malování, týkající se konvenčních barev, linií, tvarů. Malíři začali zkoumat způsoby, jakými tyto prvky mohou být výmluvné samy o sobě. Když hovoříte o tomto kořenu samotné abstrakce, není to tak, že by tohle byl jeho představitel. Samotné konvenční vlastnosti obrazu mohou mít své vlastní zkušenostní aspekty. Spíše jako hudba, která je tónová, také barva a tvar mohou mít citovou hodnotu. Správně! Čáry, které vytváří tento obraz, pocit jednolitosti, barvy, harmonie mezi barvami, vzájemný vztah mezi tvary, tyto věci mohou naznačit představu nebo cit, bez ohledu na to, co představují. Odsouvají se od představy, že umění kopíruje skutečný svět. A v tomto případě představa, kterou Van Gogh chtěl zobrazit byla mírumiluvnost, harmonie a klid. Protože tolik lidí přemýšlí o Van Goghovu rukopise a o jeho biografii. Ale při poslechu jeho vlastních slov si uvědomíte, že jeho záměrem byly strukturální a pocitové vlastnosti barvy. Lze vidět jeho rukopis a polštáře, kde malba téměř popisuje jejich prohlubně a dokonce máte pocit naklánějícího se prostoru vzniklý rychlými tahy štětce směrem dozadu a věci se v něm zdají být trochu nakřivo. Získávám z obrazu Van Gogha pocit, že se snažil vytvořit svět v tomto žlutém domě v Arles, kam se přestěhoval z Paříže. V místě, které by mohlo být základnou pro komunitu, kam by mohli umělci přicházet a soustředit se na tvorbu umění. Něco na té jednoduchosti prostoru je, něco co je odlišné od materialismu a sofistikovanosti Paříže. Je to hluboce osobní útočiště, vytvořil prostor s takovou láskou a péčí. V jistém smyslu nás zve, abychom se cítili jako doma. Milující, pečující v odlišném významu než můžeme normálně očekávat. Péči, kterou mám na mysli byla péče, založená na jeho pozorování. Jeho zážitku z pokoje, z doteku židle spaní v posteli, jeho soukromých zážitků, které nám byl schopen předat s vyjímečnou bezprostředností. Zamyslete se na chvíli nad rafinovaností pařížského uměleckého světa a očekáváním pařížského publika a podívejte se na dřevěný noční toaletní stolek, jak jej nazval ve svém dopise. Vypadá jako by jej namalovalo dítě. Není přesný, má modré vnější linky a barva je odlišně plochá, perspektiva nedává smysl. Domnívám se, že obraz musel vypadat, jako by jej nakreslil umělec, který nebyl pořádně vzdělaný v oboru. Van Gogh byl umělec, který si vyzkoušel všechny styly 19. století. Začínal například stylem podobným Milletovi a posouval se přes impresionisty, poté se soustředil na neo-impresionisty jako byl Seurat a zde nachází přímé nanášení barvy, které, domnívám se, bylo pro Van Gogha naprosto autentické. Autenticita je klíčové slovo pro mnoho umělců konce 80.let a začátku 90. let 18. století včetně Gaugina. Myšlenka nalézt autentickou zkušenost, zážitek, který není z města se ohlíží zpět k některým představám obklopujících práci Courbeta, kde je jasný kontrast mezi sofistikovaností města a pravdou a bezprostředností venkova. Van Gogh byl schopen krásně zprostředkovat. Toto je obraz, který byl také zamýšlen jako pozvání pro jeho přátele ze severu, u nichž doufal, že přijedou a přidají se k němu. Měl představu o vytvoření spíše utopistického uspořádání pro umělce, kteří by tvořili umění mimo město v jakémsi společenství s přírodou. Van Gogh nám ukazuje vyjimečně sofistikovanou nevinnost. (hudba)