1800-1907 Průmyslová revoluce
1800-1907 Průmyslová revoluce (20/48) · 6:27

Manet, Le déjeuner sur l'herbe (Snídaně v trávě), 1863 É olej na plátně, Museum d'Orsay, Paříž. Hovoří: Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker

Navazuje na 1600-1800 Baroko a Osvícenství.
Stojíme v Muzeu d'Orsay před slavým Manetovým obrazem "Le dejeuner sur I'herbe" neboli Snídaně v trávě, vystaveným na Salóně odmítnutých v roce 1863. Byl zde vystaven, protože obraz odmítli, když jej umělec předložil na tradičním salóně. Vlastně v tom roce bylo tolik umělců odmítnuto, že Napoleon III. otevřel "Salon des Refuses", neboli salón odmítnutých či zavržených prací. A tento obraz se stal na Salóně odmítnutých středem zájmu kritiků. Obraz je do značné míry jakýmsi výsměchem. Myslím, že se umělec pokoušel porušit co nejvíce pravidel co mohl. Obraz porušuje formální pravidla, porušuje pravidla kompozice. Porušuje pravidla tématu. Kompozice byla převzata z rytiny vytvořené podle ztracené tapisérie od Raphaela. Takže kompozice je převzata z tradičního zdroje. A téma nahé ženy s oděnými muži v idylické krajině je vypůjčené z obrazu Venkovský koncert od Giorgiona. Problémem je, že žena není Venuše. Problémem je, že obraz nemá klasický kontext. Problémem je, že to je moderní Francie, možná park, snad Boulogneský lesík. Nejen, že žena není bohyně, ale navíc je konkrétní osoba. Manetovi stála modelem Victorine Meurent a ta opravdu vypadá jako skutečná osoba, kterou jste mohli vidět kráčet ulicemi Paříže zcela zahalenou. A co je horší, dívá se na nás. Tudíž nám nedává příležitost na ní hledět s jistou zdrženlivostí. Ale ve skutečnosti nám přímo čelí. Muži, se kterými sedí, jsou oblečení. Vůbec se nedívají na ní, ani na nás. V obraze je předpoklad sexuality, ale v netypickém provedení a přitom je zároveň úplně bez sexuality. Na druhou stranu má všechny stopy smyslnosti a sexuality. V levém dolním rohu je velmi smyslné zátiší s ovocem, chlebem a láhví alkoholu. A to vše leží na oblečení, které žena odložila. Původní název obrazu byl Koupel. Žena na obraze není nahá nymfa žijící v mytologickém lese, ale je to moderní žena, která si svlékla šaty. Není umělecky odhalená. Je obnažená. Obraz porušuje hodně pravidel, co se tématu týče. Ale porušuje také mnoho pravidel, co se týče způsobu, jakým byl obraz namalován. Když se podíváte na světlé tělo ženské postavy, je tak jasné a s tak silnou konturou. Neměl bych říkat s konturou, ale je obklopena tmavšími tóny. Takže vlastně vypadá tak nějak zpoštěle, že? A formování odstínu těla, kterou byste očekávali u obrazu tohoto druhu z 19. století chybí. Takže se někdo mohl na obraz podívat a viděl ji téměř jako dvojrozměrný výstřižek. A co hůře, je zde mnoho jiných věcí, ve kterých Manet porušuje pravidla dodržována při tvorbě naturalismu. Například se podívejte na stuhu v jejich vlasech, je tak tmavá. A vlasy splývají s temnotou keře mnoho stop za ní a tak nějak nabourává prostor. Nemáme pocit vzdálenosti mezi postavou v pozadí, která vychází z vody. Druhá ženská postava se zdá příliš velká. Zejména protože má velmi malé ruce. Díky nesouladu v jejích proporcích se zdá, že se natahuje po mužově palci. A v obraze je to hrozné oddělení. Ano, zboření prostoru a měřítka. A v jistém smyslu pravidel iluzionismu, která se Manet zdá se pokoušel zničit. Zdá se, že svévolně a hravě podkopává samotná pravidla akademie. Zároveň lze z malby cítit půvab tímto velmi volným nanášením barvy, které je velmi smyslné, zváště modř jejích šatů a zátiší nebo šedé a bílé kalhoty, do nichž jsou muži oděni. Manet pohlížel na lidi jako Velazquez a jiní, u nichž se štětec stává zvláště důležitý. Zajímá se o nás, neuvažuje jen o tom co je zobrazeno, ale také jak je to zobrazeno. Odmítá nám poskytnout perfektní iluzi, která byla základem západního malířství od časů renesance. Další zvláštní věcí na obraze je všechna ta volná Velazquezovská manipulace s barvou. Ale jakmile se přesunete na pozadí spatříte barvu, která vypadá jako by byla rozředěná a nanesená jako cákanec nebo skvrna, zvláště v místech stromů a na poli za postavou ženy. Na druhou stranu jsou tu shluky barev ve stromech. Jsou zde všechny tyto rozdílné způsoby zacházení s barvou. Obraz odbourává očekávání od umění. Připomíná mi Baudlairovo vyprávění o obraze moderní doby a obraze moderní nahoty. Zapomeňme na Venuši. Nežijeme v antickém Řecku. Pojďme namalovat dnešní život. Kde lze najít ženské akty? Manet vymyslel téma pro moderní ženské akty. Ale v jistém smyslu to podtrhuje absurditu klasické tradice, to jak jsme v těchto tradicích oblékali akty, aby byly přijatelné. Manet říká, dává to smysl? Nelogičnosti tohoto obrazu a způsobu, kterým tlačí na společenské normy podtrhuje to, jak umění, které z této doby tak snadno přijímáme nedává smysl. Přesně tak.
video