1800-1907 Průmyslová revoluce
Přihlásit se
1800-1907 Průmyslová revoluce (15/48) · 6:24

Courbet, Pohřeb v Ornans, 1850 Gustave Courbet, Pohřeb v  Ornans, započato v pozdním létě 1849, dokončeno 1850, vystaveno na Salonu 1850-51, 124 x 260 palců (asi 315 x 660 cm, pozn. překl.), olej na plátně (Musée d'Orsay, Paříž)Komentář: Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker

Navazuje na 1600-1800 Baroko a Osvícenství.
Jsme v Musée d'Orsay a díváme se na obrovské plátno Gustava Courbeta Pohřeb v Ornans. Bylo namalováno v letech 1849-1850 a bylo vystaveno následujícího roku. Je to pohřeb Courbetova prastrýčka. Courbet pocházel z poměrně bohaté rodiny, z tohoto relativně malého města ve Francii, ale blízko švýcarské hranici. Ano, myslím si, že se můžeme dočíst, že mělo asi tak tři stovky obyvatel v té době, takže je to skutečně malé město. Díváme se na skupinu lidí, kde každý každého zná, takže jsou zde pevné vztahy. Vidíme zde útesy, které jsou velice typické pro tuto oblast Francie. Všechny osoby přistrčil skutečně blízko k nám, je to téměř jako klasický vlys, ve způsobu, jakým je děj s figurami rozmístěn napříč mělkým popředím a figury jsou tlačeny dopředu, aspoň opticky, těmito útesy. A co to vytváří, je, že to znamená že tyto postavy, které jsou trochu větší než v životní velikosti, jsou nám skutečně k dispozici a není to zidealizovaná prezentace toho, jak by pohřeb vypadal, ale jsou zde všechny záležitosti pohřbu, skutečného pohřbu. A já si myslím, že všichni víme, jak to na člověka působí. Takže to jsou skutečně specifičtí lidé. Kdyby to bylo vystaveno na salonu, byl by zde nějaký hrdina, který zemře a nebesa by se otevřela a měli bychom tušení posmrtného života. Měli bychom tušení spásy a zde není tento příslib vykoupení, ale podle mne, spása, ačkoliv nespočívá v Kristovi, spočívá někde jinde. Spása je jeho víra v tyto lidi, jeho víra v to skutečné. Protože Courbet odstraňoval klasicismus a říkal, že umění, které je autentické, umění, které je výrazem toho, co skutečně zažíváme, tak to umění je pravdivé a toto bylo srdcem realismu a Courbetova projektu. Co je ale zajímávé, je znázornění Krista jako sochy nesené jedním z duchovních, kteří jsou mezi lidmi, účastní se pohřbu, nesou rakev, čtou z bible a vůbec vykonávají obřad. Rakev, přinášená zleva, její blízkost a blízkost hrobu mi přijde daleko hmatatelnější, oddělené pouze postavou, která provádí obřad u hrobu a několika malými dětmi. Ale cítíme zde skutečnou komunitu, ve které máme děti, spoustu dětí, a jsou zde staří lidé a lidé středního věku i pes. Ale Courbet vůbec nevytváří fotografický realismus. Vytváří syntetický realismus. Pes, který se zde náhodou objevil, se stává jakýmsi symbolem pro pocit rozptýlení, chaosu, skutečnosti okamžiku. Pro mne je zde něco velice dojímavého, jak se tato komunita schází dohromady na pohřeb, kvůli dlouholetému členovi společenství, a ta cesta, to téměř slouží jako moderní memento mori. Smrt přichází k nám všem a vše, co máme na naší cestě je náš okamžik, náš čas, naše společenství. Courbet, myslím si, toto zdůrazňuje celou řadou způsobů. Zaprvé, je zde skutečná krása ve způsobu, jakým zpodobňuje ty figury, ale je zde také pohozená lebka na kraji té díry do země, která se zdá být jakoby byla vykopána bezmyšlenkovitě, když kopali tento nový hrob. A ta lebka, je samozřemě připomínka více tradičních maleb Golgoty a Krista, ukřižování, ale zde, to značí, že zde byl ještě někdo jiný, kdo zemřel a nyní je již zapomenut. Úplně napravo je tvář dítěte a malba je tak černá, že obličej pluje v prostoru. Nachází se zde myšlenky na podstatu nás samých a naší vlastní smrtelnosti, a to je velice dojemné. Protože zde nemáme typickou kompozici, která by směřovala naši pozornost na hlavní, hrdinou postavu a místo toho tam je jakási demokracie pozornosti, kde se každému dostává jejich vlastního zobrazení. Každá postava je v soukromém prostoru vlastní mysli, v tento okamžik pohřbu, přemýšlející a smrtelnosti, ale současně přemýšlí možná o večeři. Řekl bych, že se zde odehrávají dvě věci. Myslím si, že máte úplnou pravdu. Ten člověk, který je zde pohřbíván byl pro Courbeta velice důležitý. Ale současně je zde také jistý typ, který je stále zde. To je duchovenstvo. To jsou představitelé města. Jsou zde ženy, které jsou ve svých tradičních rolích plačících a truchlících. Jsou zde děti, které mohou být rozptýleny, ale také reprezentují krásu a mládí a jistý druh nevinnosti. A takže jsou zde stále jisté typy, ale on ty typy přenáší pomocí individuální zkušenosti. Tento obraz byl poprvé vystaven v samotném Ornans a poté na pařížském Salonu, kde byli lidé zkrátka ohromeni. Co je ta věc, kterou Courbet ukazuje? Myslím tím, že porušil každé pravidlo. A nevypadalo to tak, jak umění mělo vypadat, rozhodně v tomto měřítku. Nebylo to komponováno. Nemělo to žádnou vykupitelskou zprávu, nebylo to ideální. Nebyl to ten správný druh námětu. Myslím tím, že to nebylo správně v žádném ohledu. Lidé, kteří pro obraz pózovali, se podle některých vědců cítili zesměšněni Pařížany, ale pro Courbeta byla představa venkovského daleko autentičtější, bez lesku a v jistém smyslu bez falše, kterou si městská kultura vytvořila. A samozřejmě Courbetova celá myšlenka je malovat reálné a konkrétní a obrátit se zády k romantismu a takovým druhům emocí a malovat věci. Myslím, že nejlépe to vysvětluje jeho slavný výrok: "Ukaž mi anděla a já ho namaluji."
video