Umění 20. století
Přihlásit se
Umění 20. století (14/62) · 10:13

Marcel Duchamp " ready-made" objekty Díla Marcela Duchampa, která se vyskytují ve videu: Akt sestupující ze schodů (No. 2), olejomalba na plátně, 1912 (Philadelphia Museum of Art) Kolo bicyklu, kovové kolo na dřevěné stoličce, 1913, (replika ztraceného originálu, 1951), (MoMA) In Advance of a Broken Arm, pozinkované hrablo na sníh,…

Navazuje na 1800-1907 Průmyslová revoluce.
Budeme mluvit o Marcelu Duchampovi právě teď se díváme na jeho velmi známý obraz, který způsobil obrovský skandál. Jmenuje se "Akt sestupující se schodů č.2" a byl namalován v roce 1912. Byl vystaven, pokud si to správně pamatuji, na výstavě Armory v New Yorku a tisk se mu vysmál. Samozřejmě, to, na co právě koukáme je trochu netradiční kubismus, protože tento obraz je spjat s futuristickými představami o kubismu a celé je to o pohybu samotném - o pohybu jako fázích jak tělo sestupuje po schodech. Je to nádherné dílo, mechanicky velmi kvalitní. Někteří výtvarní historici při pohledu na obraz tvrdili, že je to ovlivněné vysokorychlostní fotografií a dalšími podobnými nápady. Nicméně, stále se jedná o obraz. A i přes to všechno zapadá do malířské tradice, která započala již v období renesance a pokračovala dalších 500 let. Přesně tak! a nazýváme to avantgardou, ale pořád je to olejomalba. Na plátně. Ručně namalovaná. Vytvořená umělcem. Má to strukturu a tak, máš pravdu. Má to silné kořeny ve velmi staré tradici. Tak jak moc je to radikální? Tohle je rok 1912; pojďme se podívat, co se stalo jen o rok později. Jsou to dva předměty v jednom. Je to ready-made, jak to Duchamp později nazval. Nazývá se to "Kolo bicyklu" a je to kolo bicyklu ve vidlici, která je zasazená do díry vyvrtané do vršku stoličky. Duchamp vzal tyto dva ready-made objekty v roce 1913, spojil je a chce po nás, abychom se na ně dívali úplně jinak, než bychom se na ně dívali předtím, než to udělal. Řeknu, co si myslím, že hodně lidí cítí, když se na to podívají a to je - Co je na tomhle umění? Myslím, že se vrátíme k tvojí otázce "Co je na tomhle umění?" A pokusíme se nalézt odpověď přesně na tuhle otázku. A chci říct, že Duchamp po nás chce, abychom přemýšleli, jak definujeme umění. A tak se tázání stává součástí obsahu. Ale je v tom víc. Jedna z věcí, kterou si myslím, že Duchamp po nás chce je přemýšlet o tom, co očekáváme od umění. Proč je to důležitá otázka? Já myslím, že je to otázka, která patří k celé avantgardě. Vraťme se na chvíli k Manetovi. Manet odmítá čistotu a preciznost akademické tradice salonů. Nutí nás uvědomit si hrubost a fyzický aspekt jeho maleb a to dokonce i když ztvárňuje něco, jako opak vytváření něčeho více transparentního. I Manet se nás začíná ptát: "Je umění jenom umné a technicky dokonalé ztvárnění?" Je to jenom schopnost, nebo umění také musí mít, tak jako koneckonců všechna velká díla, koncept?" a co vlastně upřednostňujeme? Dnes, v 20. století, kdy naše kultura není - a to je opravdu podstatné - kdy je naše kultura není kultura ruční výroby. Naše kultura nyní je kulturou masové výroby. Malba, i když nádherná a nepostradatelná, je určitým způsobem zastaralá. Žijeme ve společnosti, kde se všechno - opravdu všechno - vyrábí sériově. A věci, které jsou unikátní a ručně vyrobené, jsou opravdu velmi vzácné. To jsou výjimky a my je upřednostňujeme, protože jsou to výjimky. Ale nemělo by umění být takovou speciální výjimkou? Ale může umění být speciální, ale když mluvíme o naší době - době sériové výroby, době tovární výroby? Během 18. století, během 17. století namalovat obraz ručně znamenalo namalovat ho tak, jak se dělalo vše ostatní. Obleční se šilo ručně. Nábytek se vyráběl ručně. Ale nyní je v naší kultuře téměř vše vyráběno mechanicky. Copak umění nemá povinnost, aby bylo patřičné, odrážet realitu své doby, i když to znamená, že se vzdáváme něčeho, pro co jsme chovali nostalgickou lásku? Když Duchamp vzal toto kolo bicyklu, které nevyrobil, když vzal tuto stoličku, která byla vyrobena v továrně, a dal je dohromady, a nutí nás skoro pomocí alchymie, abychom tyto dva předměty, kterých jsme si nikdy moc nevšímali, proměnili v něco, nad čím je třeba rozjímat. Znamená to, že jednou z definicí umění je fakt, že nahrazuje svět kolem nás, dává mu nový záměr. Byl to Matisse, kdo se zeptal - a je to poměrně známý citát - zeptal se: "Co dělá skutečného umělce umělcem?" Matissova odpověď byla: "Skutečný umělec nám umožňuje spatřit svět tak, jak jsme ho ještě nikdy předtím neviděli." Takže, je umění produktem technických schopností tvůrce? Je produktem něčí schopnosti ztvárňovat? a jak odůvodněné je to v době fotografování? Nebo umění opravdu spočívá v konceptu? Zároveň je to ale i absurdní a Duchamp miloval absurditu. Je to dadaismus. Je to druh anti-umění. Určitým způsobem je to velmi agresivní vyhranění se vůči umění. Posuňme se kousek dál. Chci vám ukázat něco, co je ještě čistší. Toto je, podle mě, úžasné. Je to o dva roky mladší. Z roku 1915. Ducahmp zašel do železářství, koupil tam hrablo na sníh, přinesl si ho do ateliéru a rozhodl se, že mu dá jméno, které vykouzlí příběh. Jmenuje se "In Advance of a Broken Arm." Považovat tento ready-made objekt za... Jakmile jste to řekl, viděla jsem před sebou někoho odklízet sníh na zápraží svého domu. Naváži na tento příběh. Představte si člověka, který uklouzl na ledu a zlomil si ruku. Duchamp tím chtěl vyjádřit: "Toto není nástroj na odklízení sněhu." "Teď je to vyprávěcí nástroj." "Vytváříme něco, na co by se mělo pohlížet, jako na opak použitého." Ale je to tak absurdní předmět. Naše kultura má zažitou představu, že umění je rozdílné od věcí, které používáme. Umění není k užívání, což je divné jen tak říct, protože mi připadá, když se vrátíme zpět do středověku, nebo k renesančním umělcům - Umění vždycky bylo užitkové. Ano, vždy. Stalo se "neužitkovým" až v 19. nebo 18. století. Řekněme, že toto hrablo na sníh, které je velmi známé, tato socha, "In Advance of a Broken Art," řekněme, že jí dražil jeden z velkých aukčních domů - Christie's, Sotheby's, nebo nějaký takový. Tipněme si, že vyvolávací cena byla 1,5 milionu dolarů. Teď si představme, že se to odehrálo v New Yorku a vy jste odešli z aukční síně, když se začínalo přihazovat. Šli jste na Lexington Avenue a koupili jste si tam hrablo na sníh za čtyřicet dolarů. Nějak jste s ním prošli kolem ochranky a vešli zpět do síně a měli jste téměř to samé hrablo, které bylo na pódiu draženo za 1,5 milionu dolarů. Je v nich nějaký rozdíl? Je to velmi zajímavé a scénář, který jsem právě představil ukazuje, že Duchamp chyboval. Hned to vysvětlím. Dadaismus spočívá v reakci umělců proti násilí v 1. světové válce. A proti buržoazii. Jedním z obvinění, která umělec vznesl bylo, že umění bylo jedním z pilířů buržoazní kultury. Teď si uvědomme, že v 1. světové válce nešlo o ideologické důvody. Byl to spíše boj kvůli zármutku, národnímu smutku, osobnímu smutku, atd. Bylo to bezprecedentní násilí. A do toho tu máme dadaistické umělce, kteří přemýšlí jak vytvořit umění, které by podkopalo představy, že umění pomáhá upevnit společenské postavení. Ale, byť se to prodává v Christie's. To je právě ten důvod, proč jsem řekl, že Duchamp neuspěl, ale Duchamp se snažil rozvrátit kapitalismus, což se týká umění. To znamená, že Duchamp tvrdil: "Udělám umění z něčeho naprosto obyčejného." Dá se to udělat? Musí umění být jedinečné a vzácné? Když přijdete k někomu domů a mají na stěně originální obraz od Picassa, tak to vypovídá mnoho o jejich společenském postavení. Ale když někdo má doma lopatu na sníh, tak to nejspíš nevypovídá nic. O dva roky později - v roce 1917. Další ready-made objekt a, samozřejmě, je to pisoár Obrácený vzhůru nohama. Správně, vzal pisoár a obrátil ho o 90 stupňů. Duchamp ho přihlásil na výstavu; byla to výstava bez poroty a musíte si uvědomit, že v 19. a na počátku 20. století mnoho výstav mělo porotu a bylo poměrně konzervativních. Šlo o organizaci, která byla pokládána za radikální a která by měla vystavovala cokoliv a neměla porotu. Duchamp přihlásil toto dílo a byl odmítnut. Vypadá to, že je na tom podpis. Ano, podepsal to "R. Mutt" jsou tu určité teorie o tom, proč se podepsal "R. Mutt." Vypadá to, že to byl poměrně bláznivý člověk. Myslím, že tam šlo i o absurdnost a myslím, že on se v absurditách vyžíval. O tom není pochyb a já si myslím, že je to poměrně jasné, čiší to i ze způsobu jakým se prezentoval na veřejnosti, často oblečený v ženských šatech, napodobující své alter ego Rrose Sélavy. Toto je sám Duchamp. Toto je samotný umělec. Opravdu ho zajímala jenom ta hra. Zajímalo ho... rozvracení řádu. Zajímaly ho všechny možné hry, obrazové hry a také slovní hříčky, které se nachází v mnoha jeho pracích a také hry v pravém slova smyslu. Později odmítal umění, bral ho jako zaměstnání a tvrdil, že chce strávit zbytek svého života hraním šachů. Ale potají vytvářel umění až do konce života. Když říkáte "vytvářel umění," nemyslíte tím skutečné umění. No, nemyslím tím malbu, to je pravda.
video