Hesse, Beze jména (Dílo z lan), 1970 Eva Hesse, Beze jména (Dílo z lan), 1970, lano, latex, provázek, drát, různé rozměry (Whitney Museum of American Art).

(jazzová hudba) Nacházíme se ve Whitney Museum of American Art v New Yorku a právě vidíme pozdní dílo Evy Hesse. Pochází z roku 1970 a jako většina jejích plastik nemá název. Je to lano zavěšené v rohu místnosti. Různé velikosti a textury lana visícího ze stropu, skoro jako houpací síť. Hesse plastiku vytvořila v roce 1970, těsně před svou smrtí, bylo jí pouhých 34 let. Plastika pak visela bez hnutí v jejím ateliéru. Podstatou tohoto díla je, že může být zavěšeno jakkoli. Hesse tak nechala dílo "otevřené". S lanem zacházela všemi možnými způsoby. Rozpletla ho. Na některých místech zůstalo spletené a někde bylo rozpleteno. Lano je samozřejmě upravené. Není to jen obyčejné lano. Je napuštěné latexem. Tento materiál používala často. Latex má jednu důležitou přirozenou vlastnost. Je téměř jako maso, skoro průsvitný a trochu pružný. To lano je samozřejmě ohebné, ale s přidaným latexem je o něco tužší. Zachovává si některé své původní ohyby. Můžeme je však různě poupravit. To je podle mě ten nejdůležitější záměr autorky na této plastice, která je jak fyzická, tak i abstraktní. Původní uspořádání plastiky může být změněno, ačkoli jen do jisté míry. Což je podle mě zásadní myšlenka. Základní myšlenkou umění je realizace autorova záměru v uměleckém díle a tento pocit sebevyjádření. Jakmile se může zapojit někdo jiný a pověsit lano trochu jinak, nebo udělat něco jiného jinak, je to podle mě radikální změna ve způsobu vnímání toho, co umělecké dílo je. Zamyslete se nad uměním, které tehdy vznikalo, nad uměním, na které odkazovala, nad lidmi, se kterými trávila svůj čas, lidmi jako Donald Judd a ostatní. Je to druh absolutního záměru a velice pevná forma, těžce opracované průmyslové materiály, které nemůžete nijak změnit. Je těžké si nespojit některé věci, které zde vidíme s faktem, že je žena. S faktem, že tvoří něco poddajnějšího. Pokud bychom měli sledovat abstraktní expresionismus, pak je tady možná nějaké proti hrdinské hnutí vůči hrdinství Jacksona Pollocka. Který je zde určitě citován v některých... Rozhodně. Je to skutečně zajímavé a kritika dějin umění napsala, že jí Hesse dává tu záměrnost. Otevírá problematiku toho, co znamená být ženou a umělkyní v silně mužském prostředí světa umění v New Yorku let šedesátých a sedmdesátých. Toto bude mít obrovský vliv na pozdější umělce. Když uvažujeme o Kiki Smith a dalších, je opravdu skvělá v tom směru, že nalezla prostředky, jak zobrazit fyzično a tělo jiným, než doslovným způsobem, avšak metaforicky a vnitřně. Vytváří to skoro pocit střev, která byla vyjmuta z těla a byla přemístěna a zpřeházena. Je tu něco, co vypadá jako vnitřnosti, co dává najevo, jaké bude skutečné angažování se ze strany feministických umělkyň v sedmdesátých letech. Díky všemu tomu překrývání a odkazům na kapky Jacksona Pollocka tady máme skutečně složité dílo. To je skutečně fascinující vizuální síť. (jazzová hudba)