Oldenburg, Floor Cake (Podlahový dort), 1962 Claes Oldenburg, Podlahový dort, syntetická polymerová barva a latex na plátně. Vyplněné pěnovou gumou a papírovými krabicemi. Rozměry: 148.2 x 290.2 x 148.2 cm. (MoMA). Mluví: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker

Opět se nacházíme v Muzeu moderního umění v místnosti věnované pop artu a stojíme před, nebo chodíme okolo Oldenburgova Dortu z roku 1962. Oba se usmíváme, protože je to velmi vtipné umělecké dílo. Co mi přijde vtipné je, že když se tomu přiblížíme, nevypadá to vůbec jako dort. Vlastně ta třešnička navrchu vypadá spíše jako výkal. Ano. Vlastně čím blíže stojíte, tím menší na něj máte chuť. Je to z plátna, vypadá odporně a špinavě a nejedle. Nejdříve bychom ho měli popsat. Je obrovský. Asi 2,5 m dlouhý. Jedna mladá dívka, která byla v galerii před chvílí prohlásila, že si na to chce lehnout a usnout. Protože to velmi připomíná velikou postel. Je nesmyslné mít takto velké jídlo. Není to přesná znázornění kusu dortu. Vlastně je to zplihlé. Věc, která mi připadá skvěle roztomilá je, že se naklání trochu doprava. Je to gigantická série polštářů. Ale dort je zplihlá věc, protože ta nepořádná, slizká zkušenost a mačkavost mi připomíná dloubání do polevy. Ano ano, ale není to smyslné. Z dálky možná ano, ale když se dostanete blíž, vypadá to suše a látka je trochu špatně namalovaná. A napadne vás spousta asociací, které se vzájemně vyvrací. Mě vznikají asociace jako přeslazenost a americká kultura zahrabávající se do sladkostí a polotovarů. Dívá se na to, co my jako kultura fetišizujeme, že? Tohle je rok 1962, je velmi brzo. Když se zamyslíme, kde pop art v této době byl, právě se v USA zrodil. Warhol právě začíná vyrábět jeho první plechovky polívek, Lichtenstein se nachází v brzkých stádiích jeho komiksů. Takže požitky americké spotřebitelské společnosti. Jasně. Ale je to trochu hodně oslabené. Ano, myslím, že zde je také ohromný smysl pro humor. Ale máš pravdu, z kritického hlediska nejen vůči americké kultuře, ale o tom, co by naše základní pravidlo mělo být. Existuje takový citát. Lichtenstein řekl: "Do začátku 60. let, po tom, co jsem studoval expresionismus, bychom mohli vzít hadr, namočit ho do barvy, pověsit ho a někdo by ho stejně nazýval uměleckým dílem." Takže jsme definovali něco, co bylo pořád těžké. Vytváří to také otázky o tom, co by vlastně mělo znázorňovat a co znázornění je. Jestliže si znázornění představujete jako něco tradičního, třeba jako něco z 19. století, toto je tak trochu proti. Myslím tím, že poznáme, o co se jedná, ale je tu ta rozpolcenost v tom, co to vlastně má představovat. Pořád si to udržuje nezbytnou identitu jako kus dortu, ale když se na to podíváte jakkoliv jinak, už to není jen kus dortu. Také mi to připomíná heroickou tradici sochařství. Není to tvrdý bronz nebo mramor. Je to mačkavé. A nejen to, není to idealizované lidské tělo boha. Ano, není to heroické, je to pravý opak. Je to všední, obyčejné, nízké. Je to to nejnižší vyzdvižené do absurdních výšin. (hudba)