Konzervace maleb Poučte se v tomto krátkém videu o práci týmu konzervátorů z Getty Museum.

Umělecké potřeby jsou pro malíře něco jako noty pro skladatele. Umělec pomocí rozdílných výtvarných potřeb vytvoří kompozici, a co pak vidíme z této kompozice, je na plátnech. Stejně jako když dirigent převezme noty a jeho prací je zařídit, aby neukázněný orchestr hrál, co má. Restaurátor má za úkol dát tvář řadě barev, které umělec použil, a které od té doby prošly spoustou změn. Restaurátoři mají spoustu nástrojů, které byly vyrobeny, aby nám poskytly představu o tom, co měl umělec na mysli, když vytvářel ten konkrétní obraz. Tohle je obraz "Télemachos a Eucharis" namalovaný v roce 1818 Jacques-Louisem Davidem, když pracoval v exilu v Bruselu. Díváme se na detail malby metodou zvanou infračervená reflektografie. Tato metoda vyžaduje kameru citlivou na infračervené světlo. Vidíme schopnost odrazu jednotlivých materiálů, pigmentů ve škále infračerveného světla. Když se kamerou zblízka podíváme na tuhle část malby vidíme, že David měl problémy se zakrytím nahé postavy pod tógou a raději ji dobrovolně oblékl. David byl vystudovaný akademický malíř. Ve Francii se akademičtí malíři cvičí od útlých let, aby dokázali malovat a studovat nahotu, a jedním z důvodů pro to je fakt, že pak získáte opravdovou představu o tvaru těla. Nejen o povrchu kůže, ale i o kostech a svalech, co jsou pod ní. Když procházíte galerií, je pár věcí, které si neuvědomujete. Jedna z nich je fakt, že obraz má historii, historii, která začala v okamžiku, kdy opustil malířský stojan a kdy se mu začaly stávat nejrůznější věci. Tohle je malba z raného 19. století od malíře Caspara Davida Friedricha, který je v této zemi nesmírně vzácný. Když jsem obraz v aukční síni poprvé uviděl, byl v hrozném stavu. Povrchový lak změnil barvu, ale hlavně byla v téhle části obrazu velká díra. Otvor jsem zezadu spravil, přesně na hrany obrazu jsem nalepil nové kusy látky, díky nimž jsem pak mohl plátno upevnit na napínací rám. Zezadu jsem nalepil další kus látky a teď už zepředu ani nepoznáte, že bylo něco v nepořádku. Výzva v restaurování byla postarat se o nedostatky v povrchu obrazu (díra v obloze), ale udělat to tak, aby byl můj zásah tak nerozpoznatelný, jak je možné, aby nakonec vše, co zůstane, byl umělcův hlas, který k vám přímo promlouvá. Když jsme se na obraz podívali infračervenou kamerou, objevili jsme pod povrchem neobyčejně propracovaný plán. Tyhle vzdálené stromy zahalené mlžným závojem byly pečlivě namalovány i s přesnými detaily a barva pak zastoupila mlhu. Představte si pozdní odpoledne, brzký večer, kdy mlha začne vystupovat z polí. Friedrich tu místo mlhy použil barvu a to tak, jak by opravdová mlha zahalila pole. Je to jeden z důvodů, proč je iluze vzdáleného zamlženého stromu tak úspěšná, když porovnáme upozaděný strom a jiný, který je jasně patrný v popředí obrazu, protože umělec barvou téměř napodobil soumrak. Co se na první pohled může zdát jednoduché a jasné, je často výsledkem namáhavého zápasu s barvami. Barva je velmi vrtkavá a náročná látka, kterou musíte zvládnout a je těžké ji přinutit, aby udělala, co vy chcete. A jedním z důvodů, proč jsou umělci takoví géniové, je fakt, že dokáží vzít prakticky neovladatelný materiál a stvořit z něj něco, co dává smysl. Přinutit jej mluvit, odrážet jejich vnitřní přesvědčení a pocity a to je obrovský talent a dar, pro který tyhle věci ještě dnes obdivujeme.