If you're seeing this message, it means we're having trouble loading external resources on our website.

Pokud používáš webový filtr, ujisti se, že domény: *.kastatic.org and *.kasandbox.org jsou vyloučeny z filtrování.

Hlavní obsah

Kolektivní učení

Jak symbolická řeč ovlivňuje kolektivní myšlení a proč jsou právě z tohoto důvodu lidé tak odlišní od ostatních živočichů Tvůrce: Sal Khan.

Chceš se zapojit do diskuze?

Zatím žádné příspěvky.
Umíš anglicky? Kliknutím zobrazíš diskuzi anglické verze Khan Academy.

Transkript

Člověk se odlišuje od zvířat v mnoha ohledech, ale existuje jedna věc, která odlišuje člověka dokonce i od jeho nejbližších živočišných příbuzných a tento velký rozdíl spočívá v tom, že lidé se učí kolektivně. Kolektivní učení. Abychom to pochopili, podívejme se, jak spolu navzájem komunikují šimpanzi, naši nejbližší příbuzní. Vezměme si tedy jednoho šimpanze, který se během svého života dokáže naučit spoustu užitečných věcí, dokonce se může naučit používat nástroje, manipulovat s nimi a možná je dokonce i vyrábět. Dokáže třeba i ulomit větvičku, zdrhnout z ní listy a vybírat s ní mravence z nějaké díry. Toto všechno je schopen se naučit během svého života. Šimpanzi mají štěstí, že se dokáží tyto věci naučit a pak je zase naučit ostatní členy své tlupy, často jsou to jejich mláďata. Ale šimpanzi mají tu smůlu, že mezi sebou nedokáží moc dobře komunikovat. Když se chtějí navzájem něco naučit, mohou si to jen ukazovat. Nemůžou to nijak vysvětlit, jen ukázat. A protože je tento způsob předávání informací tak nepřesný a neefektivní, že šimpanzi nejsou schopni předat do všech podrobností všechny své znalosti dalším generacím nebo jiným šimpanzům, tak dochází k ohromným ztrátám energie. V podstatě mohou jeden od druhého okoukat jenom určité pohyby, jen to, od sebe vypozorují. Nejsou to, ale všechny poznatky, které se šimpanz může naučit... ...v jakém ročním období se má dělat určitá činnost, což mohou sdělit tak, že ji budou prezentovat v tomto období. Ale jsou další podrobnosti, třeba jak přesně něco uchopit nebo zakroutit, které si nemohou ukázat, nemohou je do podrobností popsat. Dochází proto ke ztrátám zkušeností a informací. Během svého života tato zvířata mohou všechny tyto znalosti znovu získat, možná se dokáží všechno znovu naučit, ale když je potom chtějí předat dál, stojí před stejným problémem. Je pro ně velmi složité předávat informace s jejich možnostmi, které spočívají pouze v předvádění určité věci ostatním šimpanzům, a tímto způsobem dochází ke ztrátě informací. Přestože jeden šimpanz je schopen se během svého života učit a zároveň i získat nějaké znalosti od ostatních a předat je zase dál, za takovýchto okolností se generaci za generací ztrácí velké množství informací, tolik jednotlivých podrobností, že nemůže existovat souhrn všech vědomostí a moudrosti celé šimpanzí populace. Lidé na rozdíl od šimpanzů mají takzvanou symbolickou řeč. Později vám o tom povím víc, ale prozatím stačí, když řeknu, že lidská řeč je mnohem přesnější a mnohem efektivnější, něž když někomu něco pouze ukazujete. Představte si, že byste se měli něco naučit bez možnosti slovní komunikace, jenom tím, že někoho pozorujete, jak se to dělá. Pak vám asi dojde, jak složité je pro šimpanze si navzájem něco sdělovat. Ale my jako lidské bytosti máme schopnost symbolické řeči, která je velmi přesnou a velmi efektivní formou komunikace. Dva lidé si navzájem mohou sdělit mnoho věcí. Možná ne úplně každou maličkost a každou zkušenost, přesto ale velmi mnoho. Sem nakreslím takové množství informací. Tady je zase další člověk, možná je to jeho potomek nebo jiný člen kmenu nebo skupiny, ať je to cokoli. A tento člověk k tomu může přidat svá vlastní vylepšení. Dokáží rozvíjet všechny tyto znalosti, které získali od předchozích generací nebo od jiných lidí ze svého okolí, dokáží k nim přidat svá drobná i větší vylepšení. Tento člověk zase může přidat své vlastní nápady a znalosti, a protože spolu mohou navzájem dobře komunikovat, tento člověk může sdělit tomu druhému co se naučil a předá mu velkou část svých poznatků. Možná ne úplně všechny, ale jejich velkou část. Dokáží přesně popsat, jak se co dělá, v jaké roční době, kdy je správné to dělat a kdy zase není, jak si to do budoucna naplánovat, jak se to provádělo dříve. K předání všech těchto informací může dojít jen díky velmi dobrému způsobu komunikace. Je to silná, přesná a efektivní komunikace. A díky tomu pak tato skupina lidí, a nakonec i lidská civilizace může disponovat kolektivní pamětí. U šimpanzů je to tak, že každá nová generace, každý šimpanz musí znovu objevit věci, které už nejspíš objevili šimpanzi v předchozích generacích. Nedokáží se skutečně významně posunout, nějak rozvíjet své dosavadní znalosti. Když se lidé něco naučí nebo opakovaně něco provedou, velkou část svých zkušeností dokáží předat ostatním lidem. Všechny tyto informace nebo jejich podstatná část se mohou předat dál, dalším generacím. A to dokonce, i když se nejedná o zapsané informace. Všechno tohle se může odehrávat na úrovni ústní komunikace, která je také velmi silný, přesný a efektivní způsob předávání informací. Psaná komunikace to vše posouvá na vyšší úroveň. Tento člověk může přijít s vlastními vylepšeními. A vy si možná říkáte, že když si každý přidá nějaké své zkušenosti, když se každý dozvídá nové věci oproti minulým generacím, mohou se nakonec úplně vyčerpat všechny lidské paměťové možnosti. Ale v tom to vlastně spočívá a možná právě proto mají lidé větší paměť, protože existují tyto kolektivní znalosti, které získává jedna generace od druhé, jeden člověk od druhého. Ale existují určité limity. A právě v tomto aspektu se kolektivní paměť a kolektivní učení stávají opravdu vlivnými nástroji. Díky této pokročilé komunikaci člověk není omezen jen na vlastní zkušenosti ve své paměti. Řekněme, že tento člověk nemá tuto konkrétní dovednost, kterou tento druhý může zase předat jinému člověku. Mohl bych si to sem zkopírovat... kopírovat... vložit... Tento další člověk může žít ve stejné době, a když najednou tuto zkušenost bude potřebovat, mohou si jí navzájem předat, může se to od toho druhého naučit. Možná, ale žije v úplně jiné společnosti, ale dokáže vyrábět určité nástroje nebo jiné potřebné věci pomocí těchto informací. Potom tento člověk nepotřebuje mít tyto informace, mohou si jen předat výsledky těchto informací a pak je třeba dál rozvíjet. Tento princip tedy nejen umožňuje lidem předávat si informace a dále je rozvíjet z generace na generaci, z člověka na člověka, ale také jim to umožňuje kdykoli použít své kolektivní znalosti, uložené v takové kolektivní paměťové bance, mohou je používat, vylepšovat a inovovat v určitých oblastech, přizpůsobovat konkrétním podmínkám prostředí, nebo se je navzájem učit. Tento princip se zatím zdá být jedinečný v celé živočišné říši. Najednou se tu nepracuje jen s myslí a pamětí jednoho jedince určitého druhu, ale používá se mysl a paměť celé civilizace, všech jedinců jednoho druhu. Tak například, alespoň pokud já vím, neexistuje žádný člověk, který by uměl všechno, co umí a znají všichni lidé dohromady. Naopak si dokáži představit, že existuje nějaký šimpanz, který zvládne udělat všechno, co dokáží všichni šimpanzi dohromady. Neexistuje člověk, který by mohl být zároveň pilot stíhačky, doktor, gymnasta, právník, vyznal by se ve filozofii a mluvil dvaceti různými jazyky. Alespoň pokud vím, takový člověk neexistuje. A to je v pořádku, protože lidé si dokáží předávat zkušenosti a schopnosti a na jejich základě pak budovat civilizaci. Pokud vím, nikdo z nás nedokáže všechno, co je potřeba pro budování naší civilizace. Ale všechny informace v naší kolektivní paměti to dokáží. Teď si možná říkáte, že od začátku vycházíme z předpokladu, že lidé ovládají silný, přesný a efektivní způsob komunikace, který jiná zvířata nemají. Ale neexistuje u některých zvířat určitá forma řeči? Například opice, ty přece vřeští v případě, že se ocitnou v nebezpečí. Je to přeci určitá forma komunikace, možná forma řeči. Některá zvířata, třeba ptáci a opice, mají určitou melodii, která znamená určitou věc. Třeba, když si hledají partnera. Není to určitá forma komunikace? Opravdu tyto příklady ukazují určitou formu komunikace a řeči, ale nelze je použít k získávání a předávání vědomostí. V přírodě nepotkáte šimpanze, který by vřeštěl, když se něco učí. Mohou vydávat nějaké zvuky, když chtějí před něčím varovat. Pomocí těchto zvuků nebo gestikulací, ale nejsou schopní předat ostatním všechny potřebné podrobnosti a přesné informace. Síla lidské řeči spočívá především v tom, že je to řeč symbolická. Symbolická řeč. Když hovořím o symbolické řeči, myslím to v širším smyslu, nejen tak, že píšeme symboly. Lidská řeč je symbolická už na úrovni zvuků. Představme si tedy dobu, kdy ještě neexistovalo písmo. Abychom pochopili řeč symbolickou, řekněme si nejdřív něco o řeči nesymbolické. Řekněme, že v nesymbolické řeči máme nějaký zvuk, Zvuk 1, který má určitý význam. Řekněme, že je to Význam 1. Může to být nějaký speciální křik, který znamená, že se blíží predátor. A potom tu máme nějaký Zvuk 2, nebo Gesto 2, a ten má zase jiný význam, Význam 2. Může to být třeba nějaký zpěv, který znamená, že jsem připravený k rozmnožování a podobně. Pak máme Gesto 3, které má opět svůj přímý význam. Může znamenat, že jsem našel potravu nebo něco podobného. Takže Význam 3. Lidé mohou mít také tento systém, kde každý zvuk má svůj určitý význam. Například člověk má Zvuk 1 a k němu patří Význam 1. Prostě odkazuje k Významu 1. Potom můžeme mít Zvuk 2, který má Význam 2. A dále Zvuk 3, který odkazuje na Význam 3. Toto jsou, ale pouze přímé významy. V symbolické řeči, ale existuje velmi efektivní způsob požívání těchto zvukových symbolů, protože je můžeme různě kombinovat podle daných pravidel, nebo gramatiky, takže můžeme vytvořit nekonečný počet významů! V tomto ohledu lidská řeč opravdu převyšuje všechny ostatní řeči a vytváří tak mocný a přesný mechanismus komunikace, který spočívá v možnostech kombinace. Zvuk 1, Zvuk 2 a Zvuk 3 teď budou mít další význam, Význam 4. Potom třeba můžete vytvořit kombinaci v pořadí Zvuk 3, Zvuk 1 a Zvuk 2, a máte Význam 5. Když si představíte desítky tisíc zvuků, přičemž naše slova jsou tyto zvuky v daném jazyce, pak najednou dostanete nekonečně mnoho významů jen tím, že je různě zkombinujete. Pokud vám to přijde příliš abstraktní, tak si třeba představte, že Zvuk 1 je, když řeknu slovo „pes". Nebudu to psát, protože tak si představíme, jak to vypadalo před objevením písma. Takže Zvuk 1 je slovo „pes", Zvuk 2 je slovo „jí" a Zvuk 3 je slovo „člověk". Když uslyšíte Zvuk 1, slovo „pes", představíte si v duchu nějakého psa, máte hned nějakou představu psa. Každý z nás má asi jinou. Když uslyšíte Zvuk 2, slovo „jí", představíte si, jak někdo něco jí. A při Zvuku 3, „člověk", si představíte nějakého člověka. Kdyby se jednalo o nesymbolickou řeč, bylo by to vše, co byste z těchto tří slov dostali. Ale v symbolické řeči můžeme tyto zvuky kombinovat. Můžeme říci „Pes jí člověka". Prostě jenom znovu použijeme tyto tři zvuky, tři symboly, ale teď mají docela nový a mnohem komplexnější význam, než když pouze znamenají jednotlivé objekty a činnosti. Můžeme třeba vytvořit „člověk jí psa", což nezní zrovna dobře, ale když je někdo v zoufalé situaci... Opět je to, ale další nový význam, který získáme pomocí stejných zvuků. Kromě toho, že symbolická řeč umožňuje nekonečné množství významů, umožňuje také hovořit o větších podrobnostech a abstraktních věcech. Mezi nimi jsou asi nejdůležitější pojmy, jako přítomnost, budoucnost a minulost, poněkud hypotetické pojmy, které jsou nezbytné pro opravdovou komunikaci a výstižné předávání všech zkušeností a poznatků jednoho člověka druhému.