NASA a Mars
NASA a Mars (8/11) · 5:07

Sedm minut hrůzy vozítka Curiosity Členové týmu s námi sdílejí závěrečné minuty vozítka Curiosity při přistání na povrchu Marsu

Adam Steltzner: „Když se na to lidé dívají... vypadá to bláznivě. Ale je to velice přirozená věc. Někdy, když se na to podíváme, vypadá to bláznivě. Je to výsledek racionálního inženýrského myšlení. Ale stále to vypadá bláznivě. Od vrcholu atmosféry, dolů k povrchu... ...to zabere 7 minut. Zabere to asi 14 minut, než signál z plavidla dorazí k Zemi. Tak daleko je od nás Mars. Takže když se poprvé dozvíme, že jsme se dotkli vrchní vrstvy atmosféry, vozítko už je živé... ...či mrtvé na povrchu aspoň 7 minut." Tom Rivellini: „Vstupu do atmosféry, klesání a přistání, také známo, jako EDL, se říká „7 minut hrůzy". Protože máme doslova 7 minut k tomu, abychom se dostali od vrchní vrstvy atmosféry k povrchu Marsu... ...jít z 13 000 mil v hodině na 0, s perfektní sekvencí, perfektní choreografií, perfektním načasováním a počítač to musí udělat vše sám, bez pomoci ze Země. Pokud jakákoliv věc nepracuje úplně správě, hra je u konce." Adam Steltzner: „Narazíme do atmosféry a vyvine se tolik aerodynamického odporu, že náš tepelný štít se ohřeje a svítí jako povrch Slunce. 1 600 stupňů!" Miguel San Martin: „Během vstupu, vozítko nejen zpomaluje ...prudce, skrz atmosféru... ale také ho navádíme jako letadlo, aby mohlo přistát na velice malém, omezeném místě. Toto je jedna z největších výzev, kterým čelíme, a o co jsme se nikdy na Marsu nepokusili." Tom Rivellini: „Na Marsu je opravdu skutečně těžké zpomalit, protože má právě tolik atmosféry, se kterou se musíte vypořádat... ...jinak by to zničilo vaše plavidlo. Na druhou stranu nemá Mars tolik atmosféry, aby dokončil práci. Stále jsme na 1 000 mílích za hodinu. V tomto okamžiku používáme padák." Anita Sengupta: „Ten padák je největší a nejsilnější super-sonický padák, který jsme kdy vytvořili. Musí vydržet sílu 65 000 liber, i když padák sám váží jen 100 liber." Tom Rivellini: „Když se otevře tak rychle, tak je to vaz lámajících 9 G!" Steve Lee: „V tom okamžiku se musíte zbavit tepelného štítu. Je to jako obrovská krytka objektivu blokující náš pohled na povrch radarem. Radar musí udělat přesná měření výšky a rychlosti, a to ve správný okamžik, nebo zbytek přistávacího manévru nebude fungovat. Tom Rivellini: „Tento velký padák zpomalí sestup asi na 200 mil za hodinu. A to není dostatečně pomalé na přistání. Nemáme jinou možnost než ho odříznout! A pak přistát s raketami. Jakmile zapneme raketové motory... ...pokud něco neuděláme, tak jen narazíme zpět do padáku! První věc, kterou uděláme je tento skutečně radikální odkláněcí manévr. Odletíme do strany." Adam Steltzner: „Odklonit se od padáku, zbavit se horizontální a vertikální rychlosti, docílit pohybu vozítka přímo nahoru a dolů, aby se mohlo dívat na povrch svým radarem a podívat se, kde přistaneme. A míříme přímo dolů ke dnu kráteru, právě vedle 6 kilometrů vysoké hory!" Anita Sengupta: „Nemůžeme dostat raketové motory příliš blízko povrchu. Kdybychom sestupovali s pohonem celou cestu k zemi, vytvořili bychom obrovský oblak prachu, který by pak mohl přistát na vozítku. Mohl by poškodit mechanizmy a přístroje. Tento problém vyřešíme pomocí manévru „nebeský jeřáb". Adam Steltzner: „20 metrů nad povrchem musíme spustit vozítko dolů... na postroji dlouhém 21 stop. A pak ho jemně položit na kola na povrch." Miguel San Martin: „Jak se vozítko dole dotkne a je na povrchu, tak přistávací modul je na kolizním kurzu z vozítkem. Okamžitě musíme odříznout závěs a odletět s přistávacím modulem do bezpečné vzdálenosti od vozítka. Odvážit se velkých věcí. NASA – Laboratoř proudového pohonu Kalifornský technologický institut.
video