Árabie po 1. světové válce Co se dělo na Arabském poloostrově po 1. světové válce?

Již před 1. světovou válkou měli Britové svou stopu na Blízkém východě. Egypt byl britským protektorátem v době války. Nezávislost získal až v r. 1922. Britové se Egypta nevzdali bez boje, bojovalo se. Egypťané povstali proti Britům, porazili je a v r. 1922 slavili nezávislost. Kuvajt byl dalším britským územím již od 19. století a nezávislost získal až v roce 1961. Britům často pomáhali samotní Arabové, protože měli společný cíl: zbavit se nadvlády Osmanské říše. Proti Osmanským Turkům se bojovalo na frontách na Sinaji, v Palestině, a také v Mezopotámii. Britové především chtěli přesvědčit tohoto muže Husseina bin Aliho, který na začátku války byl Šarífem Mekky. Aby ho přesvědčily, padaly velké sliby. Máme celé video o korespondenci mezi McMahonem a Husseinem. Tam stojí: Když Arabové pomohou Britům, tak ti jim dají nezávislý arabský stát na tomto území kromě regionu tady. Ujištěn britskými sliby Hussein nabádá Araby k povstání, pomoci Britům v odboji. V tomto momentě roku 1916 v době arabského povstání si říká Král Hijázu. Abychom si udělali přesný obrázek, Hijáz se rozkládá zde. Je to západní pobřeží Arabského poloostrova, nachází se tu města Mekka a Medina. Co se stalo s Hijázem? Není to teď jen část Saúdské Arábie? Ano, je to tak. Pro shrnutí, Hussein se v r. 1916 prohlásil králem Hijázu. Byli tu ale i jiní, například Saudové v regionu Nadžd, který se nachází tady. V roce 1925 se jim velice úspěšně podařilo dobýt Nadžd a vůdce Ibn Saud se prohlásil králem Nadždu a Hijázu v letech 1926-1932. Pak obě oblasti připojil k Saúdské Arábii a stal se jejím 1. králem až do roku 1953. Takto vznikla Saúdská Arábie. Nyní se vraťme zpět k 1. světové válce. Proběhlo arabské povstání. Hussein bin Ali je králem regionu Hijáz. 2 jeho synové aktivně spolupracovali s Brity v boji proti Turkům. Toto je Faisal bin Hussein. Bin Hussein znamená syn Husseina. A toto je Abdullah. Během války se spojené síly Britů a Arabů byly schopny dostat až do oblasti, až do této oblasti dnešní severní Sýrie. Také se dostali až do dnešního severního Iráku. Je pochopitelné, že Arabové dychtí po svém vlastním státu. Nicméně si nejsou jistí svou budoucností především kvůli událostem, které se odehrály ve válce. My teď již víme, že zatímco Britové přesvědčovali Husseina, aby jeho síly povstali proti Osmanům, také jednali s Francouzi o tajné dohodě Sykes-Picot, která vlastně rozdělila tuto oblast na část britskou a francouzskou. Opravdu se nejednalo o samostatném arabském státu. O několik let později v roce 1917, tedy pořád v průběhu války, byla vydána Balfourova deklarace, ve které Britové vyjádřili zájem o vytvoření židovského státu. Asi tak o měsíc později, v listopadu r. 1917, Rusové uveřejnili dohodu Sykes-Picot a Arabové se vše dozvěděli. Na to byli ujištěni, že ta dohoda nemá velikou váhu, a že mají nadále bojovat po jejich boku. Tudíž Arabové na konci války chtěli to, co si mysleli, že jim spravedlivě náleželo. Faisal bin Hussein se účastnil pařížské mírové konference v roce 1919. Takže v roce 1919 byla mírová konference, v té době nikdo nemohl předpokládat, že celá situace vyústí v konflikt, který existuje nyní mezi Izraelem a Araby. Faisal bin Hussein se dokonce chtěl domluvit se Sionistickým hnutím a získat jeho podporu pro vytvoření nezávislého arabského státu. Nedomníval se, že by oni sami založili nezávislý židovský stát, ale byl připraven je v tom podpořit, aby získali svou domovinu, ale na oplátku požadoval, aby Židé podpořili vznik arabského státu jako symbol míru. Toto zde je prohlášení Faisala, vydáno v době, kdy se snažil získat hlasy pro arabský stát, který byl slíben už v korespondenci McMahona s Faisalovým otcem. Faisal řekl: „My, Arabové, soucítíme se sionistickým hnutím. Naše delegace zde v Paříži je plně seznámena s návrhem Sionistické organizace a my ho plně respektujeme. Uděláme vše, co je v našich silách, abychom uvítali Židy v jejich vlasti. Já i moji lidé se těšíme na budoucnost, kdy my pomůžeme vám a vy zase nám, tak aby obě naše země, a naše společné zájmy, našly své místo mezi civilizovanými národy ve světě.“ Toto napsal, protože chtěl jejich podporu pro svůj stát, a říká, že podpoří Židy a Balfourovu deklaraci jenom v tom případě, že Židé podpoří arabské ve vytvoření nezávislého státu. On opravdu požadoval nezávislý stát. Otevřeně se přiznal k tomu, že nic nebude platit, pokud nevznikne arabský stát. Všechny pochyby končí Sevreskou smlouvou r.1920. Je jasné, že dohoda Sykes-Picot má větší váhu než sliby v korespondenci McMahona a Husseina, protože Sevreská smlouva rozděluje toto území podle dohody Sykes-Picot. Celý tento region připadl Francii. Říkalo se tomu mandát, ale bylo to ve skutečnosti území okupované Francouzi. Spojenci chtěli, aby se mluvilo o mandátu, aby to nevypadalo tak uzurpátorsky. Mandát totiž znamená, že se místním pomůže vybudovat stát, vytvořit státní instituce tak, aby nakonec získali nezávislost. Spojenci chtěli ukázat Ústředním mocnostem a Turkům, že od nich nic nedostávají, žádné území, že oni sami mají tu zodpovědnost. Britové a Francouzi tak chtěli toto území, že když se Faisal bin Hussein prohlásil králem Sýrie v roce 1920, vyhnali ho. A on jim nemohl nijak vzdorovat. Tahle oblast zde připadla podle dohody Sykes-Picot Britům, toto celé byl britský mandát. V oblasti dnešního Iráku proběhlo v r. 1920 povstání kvůli tomu, že ještě nezískali samostatnost. Zbavili se Osmanské nadvlády, ale najednou se tu objevili Britové. Takže proti nim v roce 1920 proběhlo povstání. A Britové si uvědomili, že správa nových území je drahá a bylo by lepší spojit je do protektorátu, mandátu a dosadit do čela někoho, například arabského vůdce jako krále regionu. Faisal bin Hussein se tedy stává králem Iráku. Jako král je pod ochranou a vlivem Velké Británie v letech 1921 až 1932, kdy konečně získává Irák svou nezávislost. Když jsou Britové vyhnáni ze Sýrie, tak se Faisalův bratr Abdullah bin Hussein stává králem Transjordánska. To se osamostatní v r. 1946 po 2. světové válce a Abdullah bude králem Jordánska. Sýrie a Libanon se osamostatnily během nebo po 2. světové válce též. Libanon v roce 1943 a Sýrie později v roce 1946. Samozřejmě víme, že Palestina, v této době část britského mandátu, byla choulostivým tématem během 2. světové války a především po ní, a po založení Izraele, se stal velmi ožehavým tématem v mezinárodní sféře.