Druhá světová válka
Druhá světová válka (6/9) · 8:35

Fašismus a Mussolini .

Navazuje na První světová válka.
Když dnes lidé používají termíny „fašismus“ nebo „fašista“, většinou je používají hanlivým způsobem k označení skupiny, režimu nebo i jedince, který je velmi agresivní, ovládající a totalitní. Jeho kořeny však ve skutečnosti vychází od Benita Mussoliniho, který byl v Itálii u moci v desetiletích 1920 a 1930 a v průběhu 2. světové války. S hrdostí se nazývali „fašisti“ a svou ideologii jako „fašismus“. Kořen slov „fašista“ a „fašismus“ pochází z italského slova „fascio“, které v doslovném překladu znamená otep. To vychází z myšlenky, že otep bude jako celek silnější než jedna její část. A to je vlastně symbol fašismu. Tento symbol otepi ve skutečnosti předchází Mussoliniho o tisíce let. Vracíme se zpět do časů Římanů a dokonce podle toho, co jsem četl, předchází i Římany, jako symbol jednoty a symbol úřední síly. Dříve než přišel Mussolini byl termín používán mnoha a mnoha skupinami, které se viděly jako liga revolucionářů, skupina lidí, kteří nějakým způsobem bojovali za změnu. A Mussolini nebyl jiný, když na konci roku 1914, a následně i na počátku roku 1915, založil „Fasci d'Azione Revoluzionaria“. Znovu se moc omlouvám za komolení italských slov. Toto bychom doslovně přeložili jako „Skupinová akce revoluční“, nebo můžeme říct „Revoluční akční skupina“, založena Mussolinim v roce 1915. Ve skutečnosti se jednalo o přeběhlíky ze Socialistické strany. Je ironií, že Mussolini, a zejména fašismus, je spojován se silně anti-socialistickou ideologií. Ale jak vstupujeme do… Jak Evropa vstupuje do 1. světové války roku 1914, některé z tradičních Italských social. stran byly proti vstupu Itálie do války. Chtěli, aby si Itálie zachovala svou neutralitu. Ale jsou i odštěpené skupiny, více nacionalistické, které říkají: „Hele, podívejte! Tohle je pro Itálii šance udělat to, co je správné. Měla by se zapojit do války na straně Dohody.“ A Mussolini byl jedním z těchto jedinců. Kvůli jeho silnému proválečnému postoji byl roku 1914 vyhozen z práce. Byl šéfredaktorem socialistického deníku. A poté, konečně, roku 1915 zakládá „Fasci d'Azione Revoluzionaria“. Na konci 1. světové války, jak se blížíme k roku 1919, se přeskupí pod názvem „Fasci Italiani di Combattimento“, což v doslovném překladu znamená… Můžeme pohlédnout na „fasci“ jako na skupinu nebo ligu, tedy „Revoluční liga italských bojovníků“, nebo „Bojovníci italské revoluční skupiny“, hádám, že to jde takhle přeložit. Nebo „Liga italských bojovníků“ jako jiná možnost překladu. Jejich ideologie nebyla dobře zavedená hned po založení. Bylo to opravdu jen o té myšlence být super pro-nacionalističtí. Ta se začala rozvíjet v průběhu dekád 1920 a 1930. Hlavní myšlenkou, jak už jsem několikrát zmínil, je druh extrémního „nacionalismu“. A když mluvíme o extrémním nacionalismu, nebo nacionalismu obecně, mluvíme o zájmech jednoho národa, jedné skupiny, nadřazených všem ostatním, o postavení státu nad všechny ostatní věci. Častokrát je fašismus viděn jako pravicová skupina, ale ve své nejčistší podobě není ani levicový ani pravicový. Na levé části spektra si můžeme představit komunismus a socialismus. Napíši komunismus, který si můžete představit jako extrémní socialismus. A na úplném konci pravice si můžete představit kompletně svobodný trh, kompletně neomezený svobodný trh a ultra, ultra malou vládu. Fašisté a extrémní nacionalisté sami sebe neviděli jako kterýkoliv konec spektra. Nahlíželi na sebe jako na samostatnou cestu, kde je vše podřízeno, samotná ekonomika byla podřízena státu. S tím, co jsme si právě řekli, tak se ztotožňovali více s těmi na pravé straně. Tudíž i když nebyli úplně jako kapitalisté pro volný trh, byli spolehlivě anti-komunisté a anti-socialisté, což způsobilo, že založili společenství trochu více napravo. Ale z jejich úhlu pohledu se nejednalo o jednu z extrémně pravicových ideologií, že by měla být vláda podřízena ekonomice, že by vláda měla být tak malá, jak jen to je možné. Bylo to mnohem víc o tom, že ekonomika tu byla proto, aby sloužila národním zájmům. Jedním z dalších druhů ideologií, které fašisté začali prosazovat, je myšlenka, že síla byla legitimní součástí politiky. Takže tedy síla v politice. Vidíme to, když fašisté Benita Mussoliniho využívají Černé košile, což byla jejich polovojenská skupina, která jim umožnila nakonec převzít a prosadit politickou kontrolu. A později to vidíme u jiných skupin, třeba nacistů, kteří byli také často připodobňování k fašismu a jejich vojenské jednotky a válečné prapory, jejich polovojenské síly, které byly používány v podstatě též k převzetí politické kontroly. Jejich dalším aspektem, jak si dokážete představit, když mluvíme o Mussolinim nebo o nacistech, je to, že opravdu nebyli fanoušky demokracie. Nejen, že si mysleli, že vše by mělo být podřízeno státu, ale také to, že stát by měl mít absolutní kontrolu. Takže to není o demokracii. Je to o tom, mít silného vůdce na vrchu, a ve vedení jednu silnou stranu. V případě Mussoliniho to byli fašisté. V případě Hitlera to nakonec byli nacisté. Takže totalitní. Zcela totalitní. A pak taky, co všechny tyto podoby spojuje dohromady, je myšlenka agresivní zahraniční politiky. Agresivní zahraniční politika je v pravdě zakořeněna ve víře kulturní nadřazenosti. Pokud si vezmete případ nacistů, tak víra v rasovou, extrémní rasovou nadřazenost, kulturní nadřazenost. Tady dělám drobnou odlišnost, protože v Mussoliniho očích, to bylo dost podceňováno, přestože se Hitler díval na Mussoliniho jako na jakýsi svůj vzor, když Mussolini převzal sílu v roce 1922, inspirovalo to Hitlerův „Pivní puč“. Mussolini o Hitlerovi moc nepřemýšlel po většinu dekády 1920 a dokonce ani na počátku 1930. Domníval se, že Hitlerova myšlenka rasové čistoty byla pouze iluzí, že neexistovala žádná rasově čistá rasa. Příliš neocenil, když Hitler nazval Italy kříženci. Ale sám Mussolini si myslel, že Italové byli kulturně lepší, a to bude jejich ospravedlnění pro agresivní zahraniční politiku, pro to, že převezmou jiná území v Evropě a Africe. A jak uvidíme, protože sdíleli tolik ideologicky, nacisté byli něco, co byste mohli vidět jako extrémnější podobu, a to fašisté sami byli dost extrémní. Nacisté byli extrémnější podobou stejné ideologie. Přesto se stanou v desetiletích 1920 a brzy v 1930… Mussolini víc touží po tom vyrovnat se jiným silám v Evropě, zejména Velké Británii a Francii, jak se blížíme k 2. polovině dekády 1930, Mussolini a Hitler se stanou spřízněnými dušemi. Oba chtějí mít agresivní zahraniční politiku. Oba chtějí zabrat jiná území. Oba sdílejí myšlenku, že potřebují prostor pro své nadřazené populace, jejich kulturně nadřazené, a v případě nacistů rasově nadřazené populace, aby mohly růst a prospívat. A tak vstupujeme do 2. poloviny dekády 1930 a 2. světové války, máme Mussoliniho a fašisty blízkými spojenci Hitlera a nacistů.
video