A co na to Bůh?
A co na to Bůh? (6/6) · 9:59

Mansa Musa a islám v Africe Co se dělo v subsaharské Africe? Především obchodování, konvertování k islámu, návštěvy ibn Battúty, obchodování, krásné ženy, obchodování, působivá architektura a vzniklo několik říší  - západoafrická říše Mali, Ghanská říše a východoafrická obchodní města Mogadišu, Mombase a Zanzibaru.

Navazuje na Počátky naší kultury.
Ahoj, moje jméno je John Green. Tohle je rychlokurz světových dějin a dnes se budeme bavit o Africe. Pane Greene! Už jsme o Africe mluvili! Egypt je v Africe a nesklapl jste o něm po celý kurz. Jo, to je pravda, mé minulé já, ale Afrika je velká. Je fakt supervelká. Vlastně mnohem větší, než vypadá na většině map. Tedy, vejde se do ní Indie a Čína a Spojené státy, pokud ohnete Maine. To všechno se vejde do Afriky! Jako každé jiné obrovské místo je Afrika neuvěřitelně rozmanitá a je chyba soustředit se jen na Egypt. Takže dnes se pojďme podívat sem, na jih Sahary. (background music) Nejdřív se obraťme na písemné záznamy. Je pravda, že jich zrovna moc nemáme. Alespoň ne psané od subsaharských Afričanů. Velká část africké historie byla zachována ústní spíše než písemnou tradicí. V současnosti máme tendenci považovat psaní za nejpřesnější a nejspolehlivější formu popisu, ale věc je ta, že žijeme v kultuře založené na tisku. Už jsme řekli, že psaní je jedním ze znaků civilizace, což naznačuje, že lidé, kteří neužívají psaní, nejsou civilizovaní. To je předsudek, který byl stále dokola aplikován na Afriku. Ale zaprvé, pokud potřebujete nějaký důkaz, že je možné produkovat úžasné literární artefakty bez použití psané formy, dovolím si upoutat vaši pozornost k Iliadě a Odyssey, které byly složeny a zapamatovány básníky po celá staletí, než je kdokoliv zapsal. A zadruhé, žádná menší autorita než samotný Platón řekla, že psaní ničí lidskou paměť ulehčováním potřeby cokoliv si zapamatovat, a zatřetí, myslíte si, že ústní tradice je barbarská, ale zrovna teď posloucháte, jak mluvím! Ale máme mnoho zajímavých záznamů o části africké historie, včetně legendárního příběhu Mansá Músy. Slovem legendární myslím, že něco z toho asi není pravda, ale určitě je to významné. Podívejme se na myšlenkovou bublinu. Takže tu byl král, Mansá Músa, který vládl západoafrické říši Mali, a kolem roku 1324 opustil domov, aby provedl hadždž, neboli pouť do Mekky. Přivedl si doprovod více než 1,000 lidí, některé zdroje tvrdí 60,000, a to nejdůležitější, 100 velbloudů s náklady zlata. Přeji si, aby to byli osli, abych mohl říct, že měli 100 oslů se zlatem. Takže po cestě Mansá Músa svobodně utrácel a daroval mnoho z jeho bohatství. Nejslavnějším příkladem je, když dorazil do Alexandrie, v té době jednoho z nejkultivovanějších měst na světě, utratil tolik zlata, že ve městě způsobil obří inflaci, a trvalo roky, než se z ní vzpamatovali. Vystavěl domy v Káhiře a v Mekce, aby ubytoval své sluhy, a jak cestoval po světě, mnoho lidí, zejména kupci z Benátek, ne, myšlenková bublino, skuteční benátští kupci. Viděli ho v Alexandrii a vrátili se do Itálie s historkami o Mansá Músově směšně obrovském bohatství, což pomohlo vytvořit mýtus v myslích Evropanů, že západní Afrika je zemí zlata, El Dorado. Místo, které byste rádi navštívili, a třeba za pět století začali plenit. Takže co je důležitého na příběhu o Mansá Músovi? Říká nám, že existovala africká království spravovaná pohádkově bohatými africkými králi, což podrývá jeden z mnoha stereotypů o Africe, že její obyvatelstvo bylo chudé a žilo v kmenech ovládaných náčelníky a šamany. A jelikož Mansá Músa prováděl hadždž, víme, že byl: A) muslim, a B) relativně zbožný. To vše nám říká, že západní Afrika byla mnohem víc propojená se zbytkem světa, víc než bychom si mohli myslet. Mansá Músa věděl vše o místech, která jel navšítivit, než se k nim dostal, a po jeho návštěvě se celý svět kolem Středozemního moře jistě zajímal o jeho rodné zemi. Pouť Mansá Músy také nadhazuje mnoho otázek o samotné západní Africe, jmenovitě jak vypadalo jeho království a jak se dostal ke konvertování k islámu? První otázka je trochu jednodušší, tak začněme s ní. Říše Mali, které Mansá Músa vládl až do nejlepšího roku 1337, byla dlouhý pás západní Afriky, táhnoucí se od pobřeží stovky mil do středozemí a zahrnující mnoho význačných měst. Největší a nejznámější z nich bylo město Timbuktu. Příběh islamizace impéria je ovšem trochu komplikovanější. Severoafričtí pastevci jménem Berbeři dlouho obchodovali s lidmi ze západní Afriky, Berbeři nabízeli sůl výměnou za zlato ze západní Afriky. To se může zdát jako špatný obchod, dokud si neuvědomíte, že bez soli zemřeme. Zatímco bez zlata jen čelíme zvrhlé lhostejnosti vesmíru bez přínosu kovových ozdob. To se rychle zvrtlo v něco hrozivého.. Takže Berbeři byli raní konvertité na islám a islám se rozšířil po těchto obchodních trasách mezi severní a západní Afrikou. První konvertité v Mali byli obchodníci, kteří měli prospěch z náboženských a komerčních spojení s jejich obchodními partnery na severu a zbytku oblasti Středozemního moře. Králové poté následovali obchodníky, snad protože sdílení náboženství s více uznávanými královstvími na severu a východě jim dávalo prestiž, nehledě na přístup k učencům a správcům, kteří by jim pomohli upevnit jejich moc. Islám se tedy stal náboženstvím elit v západní Africe, což znamenalo, že muslimští králové se pokoušeli rozšířit jejich moc nad převážně nemuslimskými populacemi, které uctívaly tradiční Africké bohy a duchy. Aby to nevypadalo příliš cize, tito afričtí muslimští králové často smíchali tradiční náboženství s islámem, jako například udělení větší rovnosti ženám, než jak bylo zvykem v kolébce islámu. Každopádně, první králové, o kterých máme záznamy, že přešli na islám, byli z Ghany, což byla pravděpodobně první říše v západní Africe. Vypařila se někdy v 11. století. Jako to bývá se všemi impérii a vším ostatním, Ghana dosáhla vzestupu a zase upadla a byla nahrazena Mali. A králové Mali, zejména Mansá Músa, ale také Mansá Sulejmán, jeho nástupce, se snažili rozšířit znalost a praktikování islámu na jejich území. Kupříkladu když se Mansá Músa navrátil z hadždže, přivedl s sebou učence a architekty, aby vystavili mešity. Důvod, proč toho tolik víme o Mali, je že byla navštívena Ibn Battútem, marockým duchovním a učencem, který měl tak nějak nejlepší život vůbec. Speciálně ho fascinovaly role pohlaví v říši Mali a malijské ženy, píše: "Jsou nesmírně krásné a významnější než muži." Teď musí být čas na otevřený dopis. ... Otevřený dopis ibn Battútovi. Jsem zvědavý, co je v tajné zásuvce dnes. Vypadá to, že je to něco jako falešné vousy. Filmový trik! Stane, proč jsi mi tohle udělal? Drahý Ibn Battúte, Brácho, mám rád Twitter a můj X-box a havajskou pizzu, ale kdybych měl jít do minulosti a žít život někoho jiného, byl by to tvůj. Protože ty jsi byl tenhle podivně vzdělaný učenec, který dokázal využít a přetvořit svojí znalost islámu na jednu z největších cest historie. Cestoval jsi z Mali do Konstantinopole, do Indie, do Ruska, do Indonésie. Byl jsi zřejmě ten nejprocestovalejší člověk před vynálezem parního motoru. A kamkoliv jsi šel, všude se k tobě chovali jak ke králi, a pak jsi šel domů a napsal fakt slavnou knihu s názvem Rihla, kterou lidé čtou dodnes, a taky jsi si dokázal vypěstovat opravdové vousy a já ti závidím! S přáním všeho nejlepšího, John Green. Ještě jedna věc o Mansá Músovi. Existuje mnoho příběhů o tom, jak se Mansá Músa pokusil zapojit do zámořského obchodu přes Atlantický oceán, a někteří historikové dokonce věří, že obyvatelé Mali se dostali až do Amerik. Vyšetřování DNA by to mohlo jednoho dne potvrdit, ale do té doby budeme mít jen ústní tradici. Říše Mali nakonec podlehla říši Songhaj, která byla nakonec sama svržena, protože nebyla dostatečně islámská, což znamená, že jako Čína, Indie nebo Evropa, západní Afrika měla své vlastní říše, které závisely na náboženství a válce a neuvěřitelně nudné dynastické politice. Jak já nesnáším dynastickou politiku. Kdybych chtěl žít v údajně nezávislé zemi, která se nemůže vzdát monarchie, byl bych jako myšlenková bublina a přestěhoval bych se do Kanady. No tak, myšlenková bublino, to není fér. Zmlkni a vrať Celine Dion. OK, teď se přesuňme na druhou stranu Afriky, kde se nacházel alternativní model civilizačního rozvoje. Na východním pobřeží Afriky bylo na vzestupu, čemu historikové říkají Svahilská civilizace, což nebyla říše ani království, ale shluk městských států, jako Zanzibar, Mombasa nebo Mogadišo, které všechny tvořily síť obchodních přístavů. Takže tu nebyla žádná ústřední autorita. Každé z těchto měst bylo autonomně spravováno obvykle, ovšem ne vždy, králem. Ale byly tu 3 věci, které spojovaly tyto městské státy, takže je vnímáme jako společnou kulturu: jazyk, obchod a náboženství. Svahilština je součást jazykové rodiny Bantu a její původní mluvčí byli ze západní Afriky. Jejich migrace do východní Afriky změnila nejen lingvistické tradice Afriky, ale i všechno ostatní, protože s sebou přinesli kovářské práce a zemědělství. Do té doby byla většina lidí žijících na východě lovci-sběrači či pastevci, ale jakmile se jednou zavedlo, zemědělství začalo převládat, jako tomu tak téměř vždy je. Pokud ovšem, počkejte si na to, nejste Mongolové. Moderní svahilština, mimochodem, je stále založena na Bantu, přestože byla hodně ovlivněna arabštinou. Co se týče tohoto tématu, dlouho si někteří historikové mysleli, že byla tato východoafrická města založena arabskými či perskými obchodníky, což bylo v podstatě rasistické. Nevěřili, že by Afričané byli dostatečně sofistikovaní na to, aby založili tato významná města. Nyní všichni vědci uznávají, že všechna hlavní svahilská města byla založena dlouho před příchodem islámu do regionu, a že ve skutečnosti obchod probíhal již od prvního století po Kristu. Ale Svahilská civilizace nezapočala svůj rychlý rozvoj až do 8. století, kdy přicestovali arabští obchodníci, kteří hledali suroviny, se kterými by mohli obchodovat ve velké síti po Indickém oceánu, Hedvábné stezce na moři. Samozřejmě tito obchodní s sebou přinesli islám, který, stejně jako v západní Africe, byl přijat elitami, které chtěly náboženská a obchodní spojení se zbytkem světa kolem Středozemního moře. V mnohých z těchto svahilských států tyto muslimské komunity započaly jako malé, ale na jejich vrcholu mezi 13. a 16. stoletím se většina měst pyšnila velkými mešitami. Ta v Kilwě dokonce udělala dojem i na Ibn Battúta, který samozřejmě navštívil město, protože měl nejlepší život vůbec. Většina surovin, které byly exportovány, byly surové materiály jako slonovina, zvířecí kůže a dřevo. Stojí za zmínku, že když přemisťujete stromy, úroveň sofistikovanosti vašeho obchodu je daleko za Hedvábnou stezkou. Tím myslím, když si vzpomenete, že neobchodovali jen s želvími krunýři a tak. Už ne! Afričané také exportovali otroky podél východního pobřeží, přestože ne v obrovských počtech, a exportovali zlato, a importovali hotové luxusní suroviny jako porcelán a knihy. Archeologické vykopávky v Kilwě totiž odhalily, že domy často disponovaly vestavěnými knihovničkami. Učení se o knihách skrz archeologii krásně vystihuje kouzlo studia historie. Archeologie, psaná a ústní tradice se všechny mísí, aby nám poskytly letmý pohled do minulosti, a každá z těch čoček nám může ukázat minulost jako skrz nějaké zrcadlo v zábavném domě, ale pokud jsme si toho vědomi, můžeme alespoň rozeznat některá zkreslení. Studování Afriky nám připomíná, že se musíme dívat na mnoho zdrojů a mnoho různých druhů zdrojů, pokud chceme získat celistvější obraz minulosti. Pokud bychom se spoléhali pouze na psané zdroje, bylo by příliš lehké spadnout do té staré pasti a dívat se na Afriku jako na necivilizovanou a vývojově opožděnou. Pokud k ní přistupujeme s mnoha objektivy, nacházíme komplikované, různorodé místo, které bylo někdy bohaté a někdy ne. Když se na to díváte tímhle způsobem, přestává žít odděleně, a stává se součástí naší historie. Díky za shlédnutí. Uvidíme se příští týden.
video