Revoluce a moderní společnost
Přihlásit se
Revoluce a moderní společnost (4/6) · 12:50

Revoluce v Latinské Americe Latinská Amerika byla počátkem 19. století pod nadvládou Španělska a Portugalska. I tuto rasově různorodou oblast však zasáhla vlna revolucí. Sledujte neuskutečnění snu Simóna Bolívara o Spojených Státech Jihoamerických a různě (ne)násilné revoluce v Brazílii, Mexiku, Venezuele a Argentině.

Navazuje na Renesance, kolonialismus a obchod s otroky.
Ahoj, jmenuji se John Green. Tohle je Crash Course World History a dnes to tu budeme mít tak trošku zamotané, protože budeme mluvit o revoluci a nezávislosti Latinské Ameriky. Je to trochu nepřehledné, protože Latinská Amerika je za prvé veliká, za druhé velmi rozmanitá, za třetí nám to Napoleon celé zkomplikoval a za čtvrté, jak jsme viděli v minulosti, někdy se ukáže, že revoluce nebyly až tak revoluční. Vezměme si za příklad tým New England Revolution, kteří si místo snahy o vytvoření nového a lepšího vedení jen tak kopou do míče, jako to dělají všechny ostatní fotbalové týmy. (hudba) Před získáním nezávislosti byla společnost v Latinské Americe charakterizována třemi institucemi, které ovládaly obyvatele. První byl španělský vládce, pokud jste byli Brazilci, tak portugalský vládce. Co se týče Španělska, úkolem kolonií bylo vytvářet koruně příjmy ve formě 20% daně ze všeho. Říkalo se tomu královská pětina. Státní správa byla všudypřítomná a vcelku efektivní, což bylo pro výběr královské pětiny nutné. Potom tu máme katolickou církev. Církev měla na běžný život obyvatel ještě větší vliv, než královské úřady. Církev řídila dokonce i čas. Kostelní zvony vyzváněly čas a nařizovaly sedmidenní pracovní týden, aby lidé mohli chodit v neděli do kostela. A nakonec tu byl patriarchát. V Latinské Americe, jako ve většině světa, měli manželé úplnou kontrolu nad svými ženami a všechny další nebo předmanželské aférky byly přísně trestány. Tím myslím, pokud měly ty zakázané aférky ženy. Muži si prakticky mohli dělat, co chtěli. Šlo hlavně o majetková práva, protože nemanželské děti mohly zdědit majetek po svých otcích, ale oficiálně jim šlo o ... no, čistotu. Abyste pochopili, jaký byl patriarchát v Latinské Americe, mrkneme se na Sor Juana Ines de la Cruz, jejíž jméno ještě vlastně zkracuji. Jako zázračné dítě, které mluvilo před svými šestnáctinami pěti jazyky, se chtěla de la Cruz převléct za muže, aby mohla jít na univerzitu, ale zakázali jí to. I tak psala hry a poezii, studovala matematiku a přírodní vědy, a za to, že byla jedním hlavních mozků 17. století, byla hodně napadána a nakonec donucena vzdát se své práce a prodat všech svých 4 000 knih. To je škoda, protože měla bystrou mysl. Jednou napsala, že Aristoteles by toho více napsal, kdyby někdy vařil. A pár dalších věcí. Latinská Amerika byla dříve světová jednička, co se týče rozmanitosti a mísení kultur. Nová a vymezená latinskoamerická kultura vznikla za prvé z bělochů ze Španělska - peninsulares, za druhé z amerických bělochů - Kreolů, za třetí z indiánů, a za čtvrté z afrických otroků. Toto mísení kultur uvidíme nejlépe, když se podíváme na vliv indiánů a Afričanů na křesťanství. Např. Panně Marii Guadalupské říkali indiáni stále Tonatzine, domorodá bohyně země, a hojnost krve v mexické ikonografii připomíná krvavé rituály Aztéků. Mísení kultur prostupovalo život Latinské Ameriky od jídla, přes světskou hudbu až po módu. Souvisí s tím i vysoká rasová rozmanitost Latinské Ameriky a rigidní sociální hierarchie. Existovaly čtyři základní rasové kategorie: bílí, černí, mestici (míšenci bělochů a amerických indiánů) a mulati (míšenci bělochů a černochů). Toto slovo se snažíme nepoužívat, jelikož vyznívá urážlivě, ale oni ho používali. Od 16. století byla Latinská Amerika rasově velmi rozmanitá a existovaly neustálé snahy obyvatele zaškatulkovat a rozdělit do kast. Některé můžete vidět na malbách, které kasty znázorňují (casta paintings) a jejichž úkolem bylo podivným a osvíceným způsobem stanovit všemožné rasové kombinace, ale tak samozřejmě rasy nefungují, jak dokazuje to, že úspěšní lidé z nižších kast se mohli se "svolením božím" stát "legálně bílými", Na počátku 19. století, v předvečer hnutí Latinské Ameriky za nezávislost, byla asi čtvrtina obyvatelstva smíšené rasy. Tak, pusťme se do revolucí. Jak to zorganizujeme, Stane? Začneme s nejúspěšnější zemí Latinské Ameriky, co se týče kvality fotbalového týmu. Takže Brazílie, říkal, když na něj pískaly tisíce Argentinců, je jiná, protože jí nevládlo Španělsko, ale Portugalsko. Jako spousta revolucí v Latinské Americe byla tato vcelku konzervativní. Kreolové si chtěli udržet svá privilegia, zároveň si osvobodit od peninsulares a v revoluci také, jako ve většině latinskoamerických revoluci, hrál roli Napoleon. Zatracený Napoleone, ty vlezeš všude. Stojí za mnou, že? (křik) Když Napoleon převzal v roce 1807 moc v Portugalsku, celá portugalská královská rodina a jejich dvůr zdrhly do Brazílie. Ukázalo se, že se jim Brazílie líbí. Jan VI. Portugalský Brazílii tak miloval. Mimochodem, myslíte, že JWoww si dala přezdívku podle Jana VI. Portugalského? Že by měla takové historické cítění? Myslím, že jo. Králi Janovi se život v Riu tak líbil, že i když byl Napoleon v bitvě u Waterloo poražen, zůstal v Brazílii. Kolem roku 1820 Portugalci v Portugalsku říkali: "Hele, možná by ses měl vrátit, a, no, však víš, vládnout nám, králi Portugalska." V roce 1821 se neochotně vrátil do Lisabonu, a opustil tak svého syna, prince Pedro. Mezitím se brazilští Kreolové shromažďovali okolo myšlenky, že jsou kulturně jiní, než Portugalci a nakonec vytvořili Brazilian party. Stane, ne party jako párty, no tak. Party jako politickou stranu. Brazilská strana za nezávislost. V roce 1822 přesvědčili prince Pedra v nudném, starém Portugalsku, aby se stal králem Pedrem ve svůdné, velké Brazílii. Takže Pedro prohlásil Brazílii za nezávislou konstituční monarchii a sebe za krále. Výsledkem bylo, že Brazílie dosáhla nezávislosti bez krveprolití a udržela si svou sociální hierarchii, kde jsou na vrcholu majitelé plantáží, což vysvětluje, proč Brazílie jako poslední západní země na světě zrušila otroctví. Úplně ho zakázala v roce 1888. I když Napoleon zrovna nenutil Portugalce uprchnout do úžasné nové vlasti, i tak se pořád motal okolo Latinské Ameriky. Vejděme do myšlenkové bubliny. Hnutí Latinské Ameriky za nezávislost nezačíná Brazílií, ale Mexikem, když Napoleon umístil svého bratra v roce 1808 na španělský trůn. Napoleon chtěl zavést liberální principy Francouzské revoluce, což rozhněvalo vládnoucí elitu peninsulares v tehdejším Novém Španělsku. Byli aristokraté a chtěli se vrátit ke staré, dobré, božské, pravé monarchii se silnou církví. Mexičtí Kreolové, kteří se snažili vymyslet, jak zvýšit svou moc na úkor peninsulares, v tom spatřili příležitost. Vyjádřili věrnost novému králi, který byl Francouz, i když byl králem Španělska. Říkal jsem vám, že to je složité. Potom začalo masivní selské povstání, vedené knězem-odpadlíkem, jmenoval se Padre Hidalgo, a podporované Kreoly, protože bylo namířené proti peninsulares, i když oni nebyli ve skutečnosti ti, kdo podporoval Španělsko. Ještě víc to zkomplikoval fakt, že rolníkům-mesticům, kterým velel Hidalgo, připadalo, že Kreolové a peninsulares vypadají a chovají se úplně stejně. Všichni byli bílí a panovační, takže sedláci často napadali Kreoly, kteří byli vlastně na jejich straně ve snaze svrhnout vládnoucí peninsulares. I když se povstání účastnily desítky tisíc sedláků, tak to první povstání vyšumělo. Ale druhé povstání, které vedl další kněz, otec Morelos, bylo daleko více revoluční. V roce 1813 vyhlásil nezávislost a vzpoura pokračovala až do jeho smrti v roce 1815. Jelikož byl mestic, Kreolové ho moc nepodporovali, takže revoluční zápal začal v Mexiku polevovat, a to až do roku 1820, kdy se ve Španělsku, kterému teď vládli spíše Španělé, než francouzský král, odehrála skutečná liberální revoluce s novou ústavou, která omezovala sílu církve. Díky, myšlenková bublino. V návaznosti na osvobozenecké hnutí Španělska přešly elity Mexika, které předtím podporovalo Španělsko, na druhou stranu a spojily se s Kreoly v naději, že si tím nějak udrží svá privilegia. Se společnou snahou o nezávislost to šlo velmi dobře. Generál Kreolů Iturbide a povstalecký velitel mesticů Guerrero spojili své síly a získali nezávislost. Většina peninsulares se vrátila do Španělska. Iturbide, bělejší z těch dvou generálů, se v roce 1822 stal králem Mexika. Vzpomeňte si, tohle byla prakticky revoluce proti zastupitelské vládě, ale nevyšlo to. Do roka byl sesazen armádou a byla vyhlášena republika. Suverenita lidu byla vcelku vítězná, ale bez výhod pro sedláky, kteří nezávislost v podstatě umožnili. Toto spojení mezi konzervativními vlastníky půdy - elitou a armádou, zejména tváří v tvář volání po pozemkové reformě nebo ekonomické spravedlnosti se v Latinské Americe dělo stále dokola a dokola celé jeden a půl století. Ale než vytvoříme nějaké závěry, proberme jednu poslední revoluci. Venezuela měla pár dobře vycvičených kreolských revolucionářů, kteří před rokem 1811 vytvořili revolucionářskou juntu (voj. rada), která ovládla Caracas a vytvořila republiku. Ale venezuelské vnitrozemí bylo domovem kovbojů smíšené rasy, zvaných Llaneros, kteří podporovali krále. Ti bránili kreolským revolucionářům rozšířit svou moc do nitra země a v této chvíli přichází na scénu Simon Bolívar - El Libertador, čili osvoboditel. Bolívar si uvědomil, že jediný způsob, jak překonat třídní rozdíly, jaké byly např. mezi Kreoly v Caracasu a Llaneros, bylo apelovat na zdravý rozum Jihoameričanů. Přece jen, to jediné, co měli skoro všichni Jihoameričané společné, bylo to, že se narodili v Jižní Americe a ne ve Španělsku. Potom, částečně díky demonstracím své houževnatosti, jako bylo překračování plání zaplavených vodou a pochod beze spánku Bolívar přesvědčil Llaneros, aby přestali bojovat za Španěle a začali bojovat proti nim. Rychle dobyl hlavní město místokrále Bogotu a do roku 1822 se jeho síly zmocnily Caracasu a Quita. Pokračuj, pokračuj, aby na mě neskočili ti Argentinci, které jsem naštval už svým prohlášením o jejich skvělém fotbalovém týmu. Chci ujasnit jednu věc. Argentinský generál Jose de San Martin byl taky celý žhavý do porážky Španělů. Vedl výpravy proti Španělům v Chile a jednu důležitou do Limy. V prosinci roku 1824, v bitvě u Ayacucha byl konečně zajat poslední španělský vícekrál a celá Latinská Amerika byla od Španělska osvobozena. Tak, nastal čas na otevřený dopis? Je to židle, Stane, ale ne ta židle. (harfa) Otevřený dopis Simonu Bolívarovi, ale nejdřív se podívejme, co máme dnes v tajné přihrádce. Oh, Llanero. Zajímalo by mě, jestli se zatočí, až ho natočím. Kontext je důležitá věc. Jo, točí se. Nazdar, kovboji. Drahý Simone Bolívare, Za prvé, měl jsi fantastické kotlety. Jako bys byl hezký Martin Van Buren. Byl jsi muž obrovských úspěchů, a ty úspěchy byly bohatě odměněny. Jmenuje se po tobě země. A to ani nezmiňuji dvě měny. Ale pro mé účely je tvůj nejdůležitější skutek, a to, že jsi umřel. Asi to nevíš, Simone Bolívare, ale když zrovna nejsem učitel světové historie a nesedím vedle falešného krbu, jsem spisovatel a tvá poslední slova, "Sakra, jak se mám dostat z tohohle labyrintu", hrály hlavní roli v mém prvním románu, Hledání Aljašky. Až na to, že se ukázalo, že to nebyla tvá poslední slova. Tvá poslední slova byla pravděpodobně "Jose, přines to zavazadlo", ale rozhodl jsem se použít tvá skvělá, romantická a nepřesná poslední slova. Říká se tomu básnická licence. Strč si to do toho zavazadla. Prostě, fantastický život. Jen škoda, že se ti to s těmi posledními slovy tak moc nepovedlo. S pozdravem, John Green. Do roku 1825 byla skoro celá západní polokoule, s pár výjimkami v Karibiku, nezávislá na evropské vládě. Vlastně, a s Kanadou. Dělám si srandu, Kanaďané. Je snadné si z vás utahovat, protože jste tak milí, tak vás provokuji, a vy jen "Ó, díky, že si někdo všiml, že existujeme." Bylo mi potěšením. Mimochodem, je pozoruhodné, když zvážíte, že většina území byla po téměř tři sta let pod španělskou nebo portugalskou nadvládou. Nejvíc revoluční věc na těchto hnutích za nezávislost bylo, že pomohla oblíbenému pojmu "suverenita" získat své místo na slunci. Latinská Amerika už nikdy nebyla pod úplnou nadvládou Evropy a poměrně rychle se rozdělila na jednotlivé státy, i navzdory Bolívarovu snu o jednotnou Latinskou Ameriku. Tím se ukázalo, jak rychle si lidé v jednotlivých oblastech rozvinuli své národní cítění, odlišnost od Evropy a od sebe samých. Rozdělení na národní státy předznamenalo, co se stane v Evropě v polovině 19. století a v tomto smyslu je Latinská Amerika jedničkou světové historie 19. století. Historie Latinské Ameriky předznamenává další klíčové téma moderního života, a to multikulturalismus. Díky tomu všemu působí Latinská Amerika dost moderně, ale v mnoha ohledech nebylo latinskoamerické získání nezávislosti úplně revoluční. Za prvé, peninsulares byli pryč, rigidní sociální hierarchie s bohatými Kreoly na vrcholu přetrvala. Za druhé, zatímco revoluce ve Francii i Americe oslabily moc stávající církve, v Latinské Americe si církev udržela velikou moc nad každodenními životy obyvatel. Potom tu máme patriarchát. I když zbraně pozvedla v boji za nezávislost i spousta žen, včetně té jménem Juana Azurduy, která vedla útok jízdy proti španělským silám v Bolívii, patriarchát svou silnou pozici v Latinské Americe neztratil. Feministické myšlenky, jako ty od Mary Wollstonecraft, musely počkat. V národních volbách v Mexiku nebylo ženám dovoleno volit až do roku 1953 a v Peru získaly ženy volební právo až v roce 1955. Takže, revoluční války v Latinské Americe byly dlouhé a krvavé. Ve válce Mexika za nezávislost zemřelo 425 000 lidí, a ne vždy tyto oběti pomohly stabilitě. Kupříkladu ve Venezuele se v 19. století válčilo daleko víc a zemřely tam miliony lidí. Je důležité podotknout, že boje za svobodu ne vždy vyústí ve svobodu. Poslední dvě století v Latinské Americe byla svědky spousty vojenských diktatur, které chránily soukromé vlastnictví na úkor rovnostářské vlády. Svoboda, nezávislost a autonomie jsou složité pojmy, které pro různé lidi v různých časech znamenají různé věci. Stejně jako slovo revoluční.
video