Globalizace II - Je dobrá nebo špatná? Anebo obojí?

Zdravím, jmenuji se John Green, a tohle je poslední díl Rychlokurzu světových dějin,... Není poslední proto, že bychom došli na konec dějin, ale proto, že jsme se dostali do jejich samotného středu, ve kterém žiji i já. Dnes se zamyslíme nad tím, zda je globalizace prospěšná a zároveň zkusíme něco, na co možná nejste z hodin dějepisu zvyklí. Představíme si budoucnost. Profesore Greene, profesore Greene! V budoucnosti se s Molly Brownovou dostanu na druhou metu. Ne, nedostaneš, mé mladší já. Ale samotný fakt, že na otázku ohledně budoucnosti, si představíš svou budoucnost hodně vypovídá o současné podobě světa. Poslouchej mé mladší já. Přestože není pochyby, že tvůj solipsistický individualismus, je špatný jak pro tebe, tak pro celý náš druh, širší důsledky individualismu obecně, jsou mnohem složitější. Úvodní znělko, jak ty mi budeš chybět. Minulý týden, tadá!, jsme probírali, jak celosvětová ekonomická provázanost vedla k tomu, že lidksý život je nyní v průměru delší, zdravější a bohatší, nemluvě o udivující změně celé lidské populace. Na západě vedla globalizace také k vzestupu sektoru služeb. Většina lidí ve Spojených státech a v Evropě dnes nepracuje v zemědělství a v průmyslové výrobě, ale v některém odvětví sektoru služeb. Zdravotnictví, maloobchod, vzdělání, zábavní průmysl, informační technologie, internet, videa o světových dějinách, atd. Tato změna zásadné ovlivnila naše myšlení, obzvlášť pak myšlení vyšších vrstev, žijících v industrializovaném světě. Jinak řečeno, cituji-li Fredericka Jamisona: "Realitě výroby a práce jsme se vzdálili natolik, že žijeme ve snovém světě uměle vytvořených podnětů a televizí zprostředkovaných zkušeností." Zkuste se nad tím zamyslet takhle. Kdybyste měli zabít kuře, pokaždé když jdete do KFC, asi byste tolik kuřat nejedli. Další změna v myšlení... Mnoho současných historiků si všimlo, že globalizace vedla k oslavě individualismu, zejména v období po neúspěchu marxistických, kolektivistických utopií. Generace, které si prošly Velkou hospodářskou krizí a druhou světovou válkou byly svědky rozsáhlých kolektivistických reakcí na obě tato krizová období. Byly to však reakce omezující svobodu, jako například povinná vojenská služba, která omezovala vaší svobodu nebýt vojákem. Nebo znárodnění zdravotního pojištění, které se objevilo ve většině poválečného západu, které omezovalo vaši svobodu přijít na mizinu kvůli cenám zdravotní péče. Nebo také vládní programy jako sociální zabezpečení, které omezovalo vaši volbu nepřispívat na důchodové penze. Od 60. let 20. století ale převažující myšlenka osobní svobody, minimálně omezená vládními zásahy, výrazně zesílila. Dokonce i Katolická církev se stala součástí tohoto nového pátrání po individuální svobodě, když Druhý vatikánský koncil uvolnil církevní pravidla způsobem, který oslabil její ústřední správní orgán, učinil ústupky ohledně individuálních způsobů uctívání Boha, a dokonce prohlásil, že lidé různých vyznání mohou přijít do nebe. Co dobrého je na tom být v nebi, které je plné protestantů? Bude to tam jak v Minnesotě. V posledním díle Rychlokurzu světových dějin, během minulých 30 sekund, jsem urazil 5/6 světové populace v podobě nekatolíků, všech republikánů a pravděpodobně některých politicky umírněných jedinců, kteří jsou rozpačití ohledně důsledků Obamova zákona o zdravotní péči. Fuj! Stane, možná bych z tohohle dílu měl udělat rozsáhlý proslov, odhalující veškeré mé politické i soukromé předsudky. Nikdy nenarazíte na historika, který by nebyl předpojatý. Dobří historikové se ale své předsudky snaží uznat... A já jsem předpojatý ohledně Kanady a jejich úžasného zdravotnického systému. Nebudu lhát, moc vám ho lidi závidím. Možná největším vítězstvím individualismu je jeho vliv na sex a rodinu. O sexu jsme moc nemluvili, protože můj bratr učí biologii, což je v podstatě samý sex. Ale sex je z historického hlediska dost důležitý, protože díky němu ještě pořád existujeme. Ve 20. století však větší rozmanitost a dostupnost antikoncepce umožnily lidem experimentovat s množstvím sexuálních partnerů a tím podpořily oddělění sexu od rozmnožování, což bylo skvělé. Individualismus však také podkopal představu rodiny. Jak řekl sám velký Lev Tolstoj: "Všechny šťastné rodiny jsou stejné, ale každá nešťastná rodina, je nešťstná svým vlastním způsobem." Pokud ale vaše individuální naplnění trumfne všechno ostatní, nemusíte přece žít se svou nešťastnou rodinou. Můžete jednoduše odejít. Tím pádem počet rozvodů v posledních desetiletích vyletěl nahoru, a to nejen v USA. Na přelomu 21. století počet rozvodů v Číně vystoupal na téměř 25%, příčemž o 70% z nich zažádaly ženy. Technologie zas rozvrací rodiny tím, že rodiče a jejich děti v dnešní době tráví čím dál víc času odděleně, před vlastními obrazovkami a sdílí méně zážitků. To je také druh individualismu, avšak asi ne takový, který bychom oslavovali. Pravděpodobně nejvýraznějším následkem globalizace a, z něj plynoucího, nárůstu lidské populace, je vliv člověka na životní prostředí. Zatímco populace roste, částečně díky lepší úrodě z existující zemědělské půdy, ještě větší množství půdy bylo během posledního půlstoletí přizpůsobeno pro pěstování. To často znamená kácení stromů a cencýh deštných pralesů. Nejznámějším příkladem tohoto kácení je Amazonský prales, ale děje se to všude po světě. A o půdu přicházíme nejen kvůli jídlu, ale také kvůli růstu globální ekonomie. Á, už je čas na dopis? Dopis květinám. Ale nejprve se podíváme, co se dnes schovává v tajné přihrádce. Aha, umělé květiny. Díky, Stane. Jednu za každé ucho. Drahé květiny, představujete to nejlepší i to nejhorší z globální ekonomie. Jste tak krásné, dokonce i ty falešné jsou krásné, ale ty skutečné neusále umírají. Musí se sklízet a přepravovat a stříhat velmi efektivně a je to celosvětový fenomén. V Corner Market u mě doma mají květiny z Afriky. Tyhle jsou z Číny, ale jelikož jsou umělé, mohli je poslat přepravním kontejnerem. Dnes si mnohem víc lidí něž tomu kdy v historii bylo, může dovolit, omluvit se své druhé polovičce za pomoci profesionálně střižených a naaranžovaných růží. Tím jsme ale o něco přišli. A tím něčím je ta myšlenka, že v minulosti, než jste se mohli omluvit,museli jste jít ven a květiny uříznout a naaranžovat sami. Nemá to být žádné: "Promiň, zapomněl jsem na tvé narozeniny. Tumáš práci za osm doláčů, kterou oddřeli v Keni." Má to být: "Promiň, zapomněl jsem na tvé narozeniny, tak jsem šel do zatracenýho lesa a nasbíral ti pár zatracených kytek!" Každopádně, srdečně vás zdravím, květiny. John Green. Jé! Květiny k mému poslednímu dílu světové historie. Ok, přejděme k myšlenkové bublině. Tím jak se světová výroba a spotřeba zvyšují, čerpáme více zdrojů, obzvlášť vodu a fosilní paliva. Globalizace způsobila, že je průměrný člověk bohatší a bohatí lidé mají tendenci používat všeho více, především však víc energií. To už vyústilo v klimatické změny, které se pravděpodobně ještě zrychlí. Globální ekonomie není hrou s nulovým součtem, takže nemusím být chudý, aby někdo jiný zbohatl. Avšak růst byl alespoň doposud závislý na neudržitelném čerpání zdrojů planety. Naše planeta neuživí například sedm miliard automobilů, nebo sedm miliard lidí pravidelně cestujících letadlem, přestože většina z nás, kteří si mohou dovolit řídit nebo létat, se cítí být k tomu oprávněná. Asi si pamatujete, že když jsme mluvili o průmyslové revoluci, probírali jsme čestný výkonnostní cyklus, díky němuž jsou věci levnější, a tím pádem i dostupnější, což zvyšuje poptávku a tím i výrobní normu. Z pohledu planety z ní však každý takový cyklus něco uzme. Další půdu pro obdělání, více emisí uhlíku, další těžba zdrojů. To nemůže fungovat donekonečna. Znepokojivé však je, že naše současné plány pro ekonomický růst ani jinou možnost nepřipouští. Díky, myšlenková bublino. A potom je tu naše překvapivě odolné zdraví. Přestože byla po poslední tři desetiletí velká část světa pustošena virem HIV, od chřipky v roce 1918 se objevilo poměrně malé množství pandemií. Což je obzvlášď překvapivé, vzhledem k rostoucí hustotě obyvatelstva a častějšímu pohybu mezi oblastmi s vysokým počtem obyvatelstva. V Číně se během posledních 20 let z venkova do měst přestěhovalo 150 milionů lidí. Takhle Šanghaj vypadal v roce 1990 a takhle vypadal v roce 2010. V roce 1900 čítalo obyvatelstvo Lagosu 41 tisíc. Dnes je to téměř 8 milionů. Samozřejmě, že se lidé stěhují z venkova do měst už od pradávna. Pamatujete si Gilgameše? Avšak tempo stěhování se drasticky zrychlilo. Stejně tak není nic nového na mezinárodním obchodu. Jeho tempo se však také závratně zrychlilo. V roce 1960 činil obchod 24% světového HDP. Dnes je to víc než dvakrát tolik. Téměř nikdo dnes nevlastní věci vyrobené pouze v jeho rodné zemi. Před tisícem let to ale byli jen nejbohatší z bohatých, kteří mohli těžit z Hedvábné stezky. Přesto není obchod žádnou novinkou, ačkoli je lákavé tvrdit, že zboží, se kterým se obchoduje jako léky, počítače, software a finanční služby, představují něco zcela nového. Stejně tak lehce by se daly považovat za součást vývoje obchodu samotného. V určitém období bylo hedvábí považováno za nový produkt. S tím jak se mění zákazníci a roste jejich počet, i zboží, které chtějí kupovat, se mění. Je tedy vlastně něco jinak, nebo se vše jen zrychlilo? No. Někteří historici tvrdí, že v ekonomicky nezávislém světě existuje menší šance vypuknutí válek. To je možná pravda, avšak rostoucí globální, kulturní a ekonomická integrace, zatím nevedla ke konci násilí. Tím chci říct, že jsme byli svědky rozsáhlých etnických a nacionalistických násilných činů od Rwandy, přes bývalou Jugoslávii, Demokratickou republiku Kongo, až po Afganistán. Globalizace nezbavila svět násilí. Ve věku globalizace došlo k ideologickému posunu, který není úplně nový, pozornost se obrátila k demokracii. Není to ta omazená demokracie antických Řeků či zvláštní republikánský systém vybudovaný původně v US. Existuje skoro tolik druhů demokracie, kolik národů demokracii zažívá. Faktem ale zůstává, že demokracie a politická svoboda, zvláště svoboda podílet se na vládě a ovlivňovat ji, je v celém světě od 80. let a především od roku 1990 na vzestupu. Například když se podíváte na režimy většiny zemí Latinské Ameriky v průběhu 20. století, zjistíte, že jim vládli vojenští diktátorové. S pár vyjímkami...Fideli, Hugo. Stane, jsou za mnou? Protože jestli jsou za mnou, souhlasím s kolektivizací zisku z ropy a jeho přerozdělení chudým lidem. Jestli za mnou nejsou...je to příšerný nápad. V každém případě demokracie teď ve většině zemí Latinské Ameriky vzkvétá. Asi neslavnějším příběhem o úspěchu demokracie je Jižní Afrika, která v 90. letech opustila desetiletí apartheidu a zvolila v roce 1994 bývalého disidenta Nelsona Mandelu za svého prvního černošského prezidenta. Přijali také jednu z nejmodernějších ústav na světě. Ale je třeba připomenout, že demokracie a hospodářský úspěch nemusí jít vždy ruku v ruce tak, jak by si někteří Američané přáli. Hodně nových Afrických demokratických zřízení nadále bojuje. To samé platí pro země Latinské Ameriky. Čína nám ukázala, že není potřeba demokracie k ekonomickému růstu. V několika zemích, hlavně Brazílii a Indii kombinace demokracie a ekonomického liberalismu spustila impozantní růst, který vyzvedl milióny lidí z chudoby. Můžeme pak říct, že je to dobře? Můžeme oslavovat globalizaci navzdory jejím destabilizujícím účinkům na rodiny a na životní prostředí? Tady si musíme představit budoucnost. Protože pokud se zítra objeví nějaký superbacil a bude cestovat všemi těmi globálními cestami obchodu a zabije každého živého člověka, potom bude pro historii lidstva globalizace hodně špatná, zvláště, když ji ukončí. Pokud budou klimatické změny probíhat rychleji, vystěhují miliardy lidí, způsobí rozsáhlé hladomory a záplavy, budeme si toto období historie pamatovat jako krátkozraké, požitkářské a nesmírně zhoubné. Na druhou stranu, pokud objevíme asteroid řítící se na Zemi a zmobilizujeme globální průmysl a technologii takovým způsobem, že přijdeme o Bruce Wilise, ale zachráníme svět, potom bude globalizace oslavována celá tisíciletí. Za předpokladu, že máme tisíciletí a dokážeme přesvědčit Bruce Willice, aby do toho šel. Ve zkratce, abychom pochopili současnost, musíme si představit budoucnost. O tom je historie. Záleží, kde se zrovna nacházíte. Z mé pozice je globalizace v konečném výsledku pozitivní, Kritici globalizace poukazují na to, že miliardy lidí nemají příliš užitku, pokud vůbec nějaký mají, z celého tohoto ekonomického blahobytu a že vzrůstá polarizace bohatství jak uvnitř tak napříč národy. Tyto kritiky jsou odůvodněné a dělají potíže, ale nejsou nové. Nepoměry mezi těmi, kteří mají více a těmi, kteří mají méně existovaly už od chvíle, kdy nám zemědělství umožnilo nashromáždit nadbytek. Občas byla nerovnost ve středu zájmu více, jako v případě Ježíše a Mohameda. Jindy byla méně. Nerovnosti jsou staré jako lidstvo samo, a skoro tak staré jako debata o nich. Avšak nová je naše schopnost učit se a hovořit o nich a snad i dohromady najít jejich řešení jako globální společnost, která je lépe začleněná a propojená více, než kdy dříve byla. Protože a to je další věc na historii... Vytváříte ji. Stará myšlenka, že dějiny jsou velké činy velkých lidí je špatná. Slavní jedinci tvoří dějiny, ale my ostatní také. I když je pravda, že spousta historických sil, malárie, meteority z vesmíru nejsou lidského původu, je také pravdou, že každý člověk je historickou silou. Měníte svět každičký den, a je naší nadějí, že při pohledu zpět na historii, historii utvářenou před námi, dokážeme vidět naše vlastní klíčová rozhodnutí v širším kontextu. Věřím, že nám kontext může pomoci vybírat lépe a měnit věci k lepšímu. Díky za pozornost.