Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 "Z Nového světa", analýza Gerarda Schwarze (2. věta)

Nyní se dostáváme k druhé větě. Co je zajímavé na druhé větě, jedna z mnoha zajímavých věcí, je, že je označena "Largo". A velmi často je to hráno jako Largo z Novosvětské symfonie, protože je to známá melodie, všichni ji znají. Původně to bylo andante. Andante je trochu rychlejší tempo, takže když to psal, představoval si to rychleji. Pak se zamyslel a řekl si, že to možná není dobře. možná by to mělo být trochu pomalejší, takže napsal larghetto. Premiéru hrála Newyorská filharmonie v Carnegie Hall v roce 1893 a Anton Seidl, skvělý dirigent, to oddirigoval docela pomalu. Takže výsledkem bylo, že Dvořák změnil tempo a napsal largo. Takže původně to mělo být andante, pak larghetto a nakonec largo. Je zajímavé pozorovat, že skvělý umělec a skvělý dirigent jako Seidl, ovlivnil skvělého skladatele jakým byl Dvořák. Věta začíná velmi známým dechovým chorálem. Lesní rohy, trumpeta, trombon a tuba. Na konci těchto pár taktů je decrescendo a smyčce převezmou a hrají shodný akord. A následuje snad nejznámější sólo pro anglický roh. Je to snad jedno z nejkrásnějších sól a mnoho lidí se domnívá, že je ovlivněno černošskými spirituály. Někdo také tvrdí, že je ovlivněno českou folklórní hudbou. Ať byly vlivy jakékoli, je to nádherné. Na konci této krásné melodie, kterou hraje anglický roh, se počáteční chorál opakuje. Tentokrát ho hrají dřevěné dechové nástroje a lesní rohy. Pak používá Dvořák stejný nápad s orchestrem. Dřeva dokončí svůj akord a dechy vstupují, hrají ten samý akord fortissimo, pak zeslabí a smyčce nadále zpívají ten samý akord velmi jemně, a pak pokračují. Anglický roh znovu hraje. Pak máme duo tlumených lesních rohů, které zahrají druhé téma. To je trochu rychlejší. Hraje příčná flétna a hoboj. Druhé téma je pak rozvedeno krásným duetem klarinetů. Klarinety zahají svůj překrásný duet. Housle zahrají tu samou melodii a přejde se k další melodii. Tato, hraná houslemi a klarinety, je téměř pohřební. Toto je velmi procítěná, nádherná hudba, až dojemná a velmi jemná. Především tedy od smyčců. To pak vede k dalšímu tématu. Jak stále opakuji, Dvořák je plný nových nápadů. A tady je třetí téma. Má úplně jiný charakter. Začíná hoboj, pak klarinet, pak flétna, poté housle, pak violoncella a basy. Tady máme trochu světla, které vchází do skladby, a pak se stane co? Trombony zahrají trochu zlověstně první téma z první věty, téma lesních rohů, pomaleji. Trumpety zahrají fanfárovou verzi sóla anglického rohu a slyšíme, jak smyčce hrají třetí téma z první věty. Je těžké si pamatovat, jak jsou témata očíslovaná, ale když si poslechnete trombony hrající jedno téma, trumpety hrající další téma a housle hrající další, uvidíte, jak to do sebe zapadá. Naprosto skvělé dílo. Tato proměna je velmi krátká. Vede nás zpátky ke krásnému sólu anglického rohu. Sólo anglického rohu je rozvedeno 10 sólovými smyčcaři, 4 housle, 2 violy, 2 cella a 2 kontrabasy. Chtěl bych, abyste si všimli pauz. Zahraje kousek této krásné melodie, velmi jemně a dojemně, a pak přijde zastavení. Pak znovu zahraje, a znovu následuje zastavení. Pak pokračují jen 3 hráči, sólo housle, sólo viola a sólo violoncello. Pak vstoupí všechny smyčce a uvedou nás zpět k chorálu, který byl na začátku věty. Je to trochu ponurejší zvuk a řeknu vám proč, i když byste si toho normálně nevšimli. Proč to zní ponureji? Proč to zní tak zahloubaně, tak rezervovaně? Protože nyní nezapojuje trumpety. Trumpety slyšíte hned na začátku. Tady nezní žádné trumpety, takže tam chybí trochu jasnější zvuk. Končí to překrásně velmi neobvyklým akordem, který hrají kontrabasy. Do té doby bylo velmi nezvyklé, že by 3 kontrabasy nebo 3 hlasy kontrabasů ukončily větu symfonie. Celkem pozoruhodné.