Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 "Z Nového světa", analýza Gerarda Schwarze (4. věta)

Čtvrtá věta začíná dalo by se říci agresivně. Smyčce začínají ve fortissimu, skoro nejhlasitěji, co to jde. První téma po tomto krátkém úvodu je zahrané trubkami, dvě trubky hrají unisono. První téma se okamžitě opakuje, tentokrát trubka v oktávě. Druhá část prvního tématu pak prodlužuje téma, tentokrát to hrají smyčce, a pak se to znovu opakuje. A máme velmi bohaté druhé téma. Je to velmi odlišné od všeho ostatního, co jsme slyšeli od Dvořáka dříve, protože to téma není moc melodické, není tak lyrické, jako je většina jeho hudby. Je to spíše veselé a šťastné, dechy s tím dále pokračují a tak to jde chvíli, dokud nepřijde třetí téma. A znovu, ta krásná a melodická hudba se nabaluje. Třetí téma uvádí klarinet s malým echem tympánů a violoncell. Po chvíli se přidávají flétny, první housle také a celé to pokračuje k dalšímu tématu, čtvrtému. Čtvrté téma začíná velmi lyricky a pak najednou přijde několik taktů vzrušené hudby. A pak následuje páté téma. Pro nás, kteří hudbu studujeme pořád, koukáme na Beethovena, Brahmse, na jejich témata. Ale pět témat v poslední větě? No to je neuvěřitelné! Toto téma, znovu, je spíše veselé a velmi připomíná českou folklórní hudbu. A pak se toto téma nějak rozvíjí, to, co se stane, je velmi zajímavé. Lesní rohy, všech pět lesních rohů, vstupuje a zahraje první téma této věty, ale s decrescendem. Takže to zahrají velmi nahlas, pak zeslabují, a pak následuje malá fanfára trubek. Dechy znovu vstupují, opakují toto páté téma, vlastně jen část. Lesní rohy vstupují znovu, opakují, jako by říkaly: "Toto je to důležité." "Tamto není důležité, naše téma je důležité." A to se nějakým způsobem vyvíjí. A samozřejmě, je úžasné, co Dvořák provádí. Používá materiál z druhé a třetí věty, takže v jednom okamžiku hrají dechy, sólo anglického rohu z druhé věty, zatímco smyčce to trochu okomentují, což je vlastně materiál ze třetí věty. Toto se odehrává docela dlouho, dokud trubky a trombony nezahrají znovu část pomalé věty, téma anglického rohu, ale tentokrát silně. Pak vstupuje třetí a čtvtý lesní roh a zahrají téma z první věty. Pak na to odpovídají violoncella a kontrabasy, pak začíná další téma, myslím, že to jsme ještě neslyšeli. Je překrásné, hrané houslemi, pak odpověď dávají violoncella. Znovu, vrací se zpět ke všem tématům ze všech vět a dělá to neskutečným způsobem. To posléze vede k úplnému vrcholu, což nyní vede ke codě, což je konec věty. A samozřejmě, vše zopakoval, ale co ještě nezopakoval, jsou úvodní akordy pomalé věty. Pamatujete? Žesťové akordy z počátku a konce pomalé věty? To se ještě nikdy nezopakovalo. Takže, stylově, čekal, jen cítíte, že čeká na ten okamžik, a skutečně, vrací se k tomu. Tympány hrají naplno, žestě a dechy zahrají tuto neskutečnou notovou posloupnost. To vede ke konci této věty. Velmi originálně provedeno, vrací se se spoustou materiálu, různými tempy. A pak na úplném konci udělá něco velmi neobvyklého. Skladatelé většinou mají rádi, když skladba končí nahlas. Mají rádi velký a úplný konec, tak že všichni křičí "Bravo". Tato symfonie je v tomto ne tak výrazná. Takže na úplném konci této velkolepé věty hrají dechy a žestě tento poslední akord a zeslabují. Co se stane, samozřejmě, to, že věta skončí potichu. Ale vůbec to nebránilo obrovskému úspěchu tohoto skvělého veledíla.