Umění západní Evropy
Umění západní Evropy (7/8) · 10:30

Tympanon s výjevem posledního soudu [1130-1346 n. l., umístění: Katedrála svatého Lazara, Autun]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Navazuje na Rané křesťanství.
(hraje piano) Možnost strávit věčnost v pekle je strašná dokonce i jako představa, ale být konfrontován s obrazy, které to zobrazují musí opravdu vyděsit středověkou mysl. Díváme se na vstup do katedrály v Autun, který představuje, myslím si, ten nejstrašnější obraz posledního soudu, odsouzených v pekle, který existuje v dějinách umění. Samozřejmě to také zahrnuje nebe, ale myslím si, že lidé pravděpodobně, tráví mnohem více času pozorováním a obáváním se z pekla. Tato socha je jednou z prvních monumentálních soch, které byly ve středověku vytvořeny. Samozřejmě jsou tady monumentální sochy z antického Řecka a Říma, ale po 5.století, přibližně, monumentální sochy v podstatě vymizely a to částečně kvůli ekonomickým důvodům a také politickým zmatkům v období středověku. V té době, kolem roku 1000 a později, se situace začíná stabilizovat. Začínají se ve velkém napříč Evropou stavět kostely a my můžemě znovu vidět monumentální sochy a to jak u vchodů do kostelů, tak uvnitř kostelů, v hlavní lodi. Máme úžasnou novou katedrálu v Autun a je důležité si zapamatovat, že je to díky relikviím, které se zde nacházely. Poutníci v té době putovali přes celou Evropu, aby viděli relikvie, části svatých, v tomto případě tady v Autun to byly kosti svatého Lazara; každý kostel měl relikvie. Relikvie byly mimořádně důležité, věřilo se, že mohou léčit nemoci, že by mohly nabídnout odpuštění, které by mohlo zkrátit dobu očistce. Pokud jste se k nim modlili nebo vzdávali poctu. Kostely byly často přebudovány, nebo se vytvářely speciální relikviáře pro dané relikvie, ale v případě Autun byl kostel postaven speciálně jako příbytek pro relikvie svatého Lazara. Postavili celý kostel pro své relikvie. Samozřejmě je zde duchovní rozměr, ale nesmíme zapomenout ani na ten ekonomický, relikvie byly ekonomickým stimulem pro danou komunitu, přitahovaly poutníky, kteří potřebovali někde spát, jíst, byla to skutečná ekonomická prosperita, která oblopovala důležité relikvie. A to je případ i tohoto místa. Vezmeme-li si Lazara, osobu jehož kosti jsou uvnitř chrámu. Jedná se o bratra Máří Magdalény, člověk, kterého Kristus podle Nového zákona oživil. Je to znovzrození, o určitém druhu naděje po smrti. Samozřejmě, toto je obsahem posledního soudu. Představme si věřícího vzhlížejícího na vchod, na kterém může číst motlitbu vyrytou v kameni, jak řekl Bernard z Clairvaux, příběh posledního soudu, lidé byli negramotní a toto byl způsob jak jim tyto příběhy vyprávět. Obrazy byly textem a byly určeny pro čtění, takže pojďme a udělejme to. Tady máme nejjasnější postavu, Krista ve středu. Je větší něž kdokoli jiný. Je to způsob hierarchického uspořádání, nejdůležitější osoba je největší. Je tak plochý, lineární, a jeho proporcím se nevěnuje pozornost. Je protáhlý a vidíme linie, které jsou vytesány do kamene tak, aby vyjádřily opakující se záhyby drapérie. Je to skutečný dekorativní záměr. Je čelní, je symetrický, je tou božskou postavou, která znervózňuje během soudu. Dívá se za nás, a pokud má nějaký plán, tak je úplně jiný než náš. Sedí na trůně, který je v nebi a můžete rozlišit obloukovitá okna, obě pod jeho chodidly a jestli to byl skutečně nábytek, tak on sedí na něm. Samožřejmě, to je doslovné čtení my to musíme vnímat jako metaforu. Jeho ruce a jeho svatozář a jeho nohy přesahují přes mandorlu. To je ten mandlový tvar, který zcela obklopuje jeho tělo a má zhruba stejnou funkci jako svatozář kolem celého těla a a reprezentuje jeho božství. Jsou tam čtyří andělé, kteří ho obklopují a vypadá to, jakoby ho uváděli dopředu. A zároveň doslova drží mandorlu, která vytváří dojem božského světla kolem Krista. A stejně jako Kristus,také tito andělé jsou protáhlí, jejich těla se hýbají a kroutí stejně úžasným způsobem. Je to neuvěřitelně působivé. Čteme obrazy posledního soudu a přemýšlíme o Kristově levici a Kristově pravici. Na Kristově levici jsou odsouzenci jdoucí do pekla a na jeho pravici jsou požehnaní, kteří byli vyvolení pro nebe. Na Kristově pravici, nahoře, vidíme Pannu Marii sedící na nebeském trůnu. Vedle ní je anděl, Foukající na trumpetu, aby probudil mrtvé a oznámil příchod Krista. Můžeme vidět samotnou architekturu nebe s požehnanými dušemi uvnitř. Můžeme také vidět anděly, pomáhající požehnaným do nebe. Je zajímavé všimnout si, že duše jsou zobrazeny jako nahé postavy. Jednou z nejznámějších částí tympanonu je postava svatého Michala, který váží duše, ďábel se snaží přesunout váhy ve prospěch těch, kteří hřešili, tak aby získal více duší do pekla. Je tak zajímavé přemýšlet o doslovné ukázce vážení duší, o tom, že morálka má svou skutečnou váhu. Podívejte se na postavu, která se skrývá v drapérii, v té zvlněné, nádherně kudrlinkové drapérii svatého Michala. Tato postava je tak odlišná od postav napravo, které jsou vytahovány hákem samotným ďáblem, do pekelného ohně, a které zjišťují, že stráví věčnost v mukách. Je to opravdu špatné. Je to děsivé. Tito ďáblové mi připadají mnohem zajímavější. Jejich ústa zejí prázdnotou, vypadají hladově, jakoby byli připraveni sežřat tyto duše. Mají drápy, je tady tříhlavý had, který obtáčí nohy jednoho z ďáblů. Je to opravdový obraz hrůzy. Tady vpravo dole je nápis, postavy jej přímo vyjadřují. Čteme "Ať tato hrůza straší ty, kteří jsou pozemští svázání s chybami, pro strach z těchto obrazů v tomto úpřímném panství zobrazují budoucnost." Ve středověké mysli nejsou žádné pochyby o tom, že toto nastane a kde budete, když se to stane? A nedívejte se na Krista, protože Kristus se dívá mimo nás, je příliš pozdě. Posuňme se dolů, do oblasti, která je nám nejblíže a která promlouvám o této záležitosti, na které straně budeme. Tympanon samotný je tento půlměsíc, je to půlkruh, ale nesený dlouhým příčným nosníkem, který se nazývá lintela. Toto je moment, kdy mrtví jsou vyzvedání z jejich hrobů, jsou vzkkíříseni, aby byli souzeni. Je to určitý zástup, čekající na soud. Doslovně, v tomto okamžiku, se vynořují ze svých hrobek. Můžete vidět sarkofágy u jejich nohou. Vidím anděla, který jasně pomáhá jedné duši, ale na druhé straně jsou dvě jiné duše, které se zoufale chytají tohoto anděla a doufají, že je také vezme sebou. Jak se pohybujeme více do centra věci se stávají méně určitými. Můžete vidět dvě osoby vraštící obočí, jedna s křížem, druhá s vroubkovanou mušlí. To odkazuje na poutníky, kteří pravděpodobně navštívili Jeruzalém nebo Španělsko, kde se pokusili navštívit důležité relikvie, s vírou, že díky tomu se dostanou mezi požehnané. Přesně, toto zvyšovalo jejich šance dostat se do nebe. A pokud jste to neudělali, nemuselo to dopadnout dobře. A tady to přesně vidíme. Přímo pod Kristem vidíme anděla mávajícího měčem proti strašlivé postavě, která s vypoulenýma očima vypadá, jakoby se od anděla vzdalovala. Vlastně každý, kdo je čelem k andělovi vypadá naprosto vyděšeně. Podívejte se na klečící postavu svírající si hlavu, téměř jakoby říkala "Jak by tohle mohla být pravda? Jak tohle mohlo nastat?" Jestli budeme pokračovat v prohlídce doprava, uvidíme postavy zhroucené poznáním svého osudu v pekle. Ohýbají svá kolena, svými těly vytvářejí lomené tvary, stlačená tak, jakoby již byli utlačeni peklem, je to neuvěřitelně působivé. Dramatické, naprosto, ale pravděpodobně nic není dramatičtější než zjištění na tvářích duší, jejichž hlavy jsou sevřené dvěma obrovskými drápy; patrně ruce ďábla, který se rve do pekla. Můžete vidět, že sochař vytesal oči hluboko, také otevřená ústa jsou vytesána do hloubky tak, že skoro můžeme cítit jeho prvotní křik. Naši historikové interpretovali nápis na vchodu, který zní "Gislebertus hoc fecit" jako To vytvořil Gislebertus, což vztahuje nápis k samotnému sochaři. Toto je velmi neobvyklé. V moderní době je běžné spojovat umělecké dílo s konkrétním umělcem, ale ve středověku byli umělci řemeslníky, nebyli bráni jako vyjímečně talentovaní jedinci. Takže díla nebyla podepisována. Ale bylo příjemné si představit, že známe jméno autora tohoto díla. To byla nějaká nová studie, která zmiňuje, že se možná mýlíme a Gislebetus není ve skutečnosti jméno umělce. Nedávná studie navrhuje, že Gislebertus je ve skutečnosti jméno vévody, který je spojen s dodáním kostí svatého Lazara do Autun, čímž legalizoval kostel jako právoplatné místo pro kosti Lazarovy. A i když neznáme jméno autora, známe sílu jeho práce. O tom nejsou žádné pochyby. (hraje piano)
video