Starověké Řecko
Přihlásit se
Starověké Řecko (17/20) · 5:58

Faun Barberini (spící satyr) Mramorová socha zachycující satyra, mýtického poloboha, v opileckém polospánku. [cca 220 př. n. l., mramor, umístění: Glyptothek, Mnichov]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Bůh vína Dionýsos nebyl zrovna samotář, stále jej obklopovali satyři a maenády, miloval veselí... A společnost. Ano, to je pravda. A někdy byli satyři znavení, zvláště když vypili příliš mnoho vína. Sochu takto znaveného satyra si právě prohlížíme. Satyři v řecké mytologii nebyli lidé. Měli některé lidské rysy, ale z části to byla zvířata. Ano, v hierarchii řeckých mytologických bytostí šlo o podlidi. Olympští bohové byli na vrchu pomyslného žebříčku, dále hrdinové (napůl bozi a napůl lidé), lidé, podlidé, a nakonec nestvůry. Satyr byl podčlověk. Vypadá velmi lidsky, ale když se podíváme pořádně, vidíme, že má ohon a špičaté uši, někdy dokonce i kopyta. Oháňku můžeme spatřit za jeho levým stehnem. Řekové sami považovali satyry za napůl civilizované a napůl divoké. Skvělý způsob, jak vyjádřit nespoutanost a barbarství, které je součástí lidské nátury. Socha je nazývána Faun Barberini, přesto že jde o satyra, protože když byl roku 1625 objeven v Římě nedaleko Andělského hradu, tehdejší papež, pocházející z rodiny Barberini, neotálel a oficiálně prohlásil, že socha má patřit do rodinné sbírky. Všichni chápali, že jde o důležité a jedinečné umělecké dílo. nejen kvůli skvělému uměleckému zpracování, ale i proto, že možná pochází už ze 3. stol. př. n.l. a může jít o původní řeckou sochu. Je však velmi obtížné určit, zda jde o řecký originál či o římskou kopii. Ano, může to být skvěle zpracovaná římská kopie. Co ovšem víme je, že socha byla restaurována. Lze to poznat na dolní části levého stehna a na téměř celé pravé noze včetně chodidla. Socha se ocitla zde v Mnichově poté, co ji na začátku 19. stol. získal Ludvík I. Bavorský. Nádherný přírůstek do jeho sbírky pro nové muzeum. Jen si představte, že socha byla zřejmě nalezena v příkopu, obklopujícím Hadriánovo mauzoleum, nynější Andělský hrad v Římě. Určitě byla spousta zájemců o koupi. Socha působí velice eroticky. Satyr má roztažené nohy a leží v opileckém polospánku. V jeho těle se snoubí naprostá a dokonalá únava s určitou mírou napětí či nepokoje. Napětí je dobře postřehnutelné. Podívejme se na jeho pokrčenou pravou nohu. Jde o restaurovanou část, ale vzhledem k podkladu noha původně nemohla být v jiné poloze. A při pohledu na jeho tvář spatříme směs únavy i určitou neklidnost. Tvář je propracována do nejjemnějších detailů. Všimněme si, že není symetrická. Naklání se do strany, a jasně vidíme stlačení spodní pravé tváře a naopak uvolněnou tvář levou. Sochař mistrně odpozoroval a zachytil detaily lidského těla, jeho tvárnost. V období helénismu již řečtí umělci nezobrazovali pouze idealizované atletické postavy bohů a hrdinů, jak tomu bylo v klasickém období, ale také projev emocí, vnitřního rozpoložení. Díla byla rozmanitější. Ano, někdy se dokonce mluví o helénistickém baroku, protože z řeckého umění mizí dřívější zdrženlivost, spojená s předcházejícím klasickým obdobím. Ano, on má k zdrženlivosti dost daleko. Podle jakých dalších znaků můžeme poznat, že se jedná o satyra? Kdyby nestačila oháňka, špičaté uši a velká smyslnost, všimněte si, že leží na leopardí kůži. Ta ho chrání před drsným povrchem kamene. Dokonce se o ni opírá patou jedné nohy, a část má smotanou pod paží, takže si vytvořil malý polštář. Je ovšem těžko představitelné, že by si tuto skálu vybral ke spánku. Je to spíše dobré místo k sezení. Říkala jste, že jde o helénistickou sochu, to ano. Ale vidíme tu jasný vliv předchozí klasické tradice v tom, jak velká pozornost je věnována věrnému zobrazení lidského těla, jeho muskulatury. Ano, to je evidentní. Všiměme si například záhybu na břiše, či detailního propracování svalů ve zdvihnutém rameni, v podpaží. To vše je projevem skvělé znalosti anatomie. Postava je zároveň trochu natočená doleva. Všiměme si, jak má vykreslená žebra. To činí celé dílo ještě komplexnějším. Podobné natočení těla lze spatřit i u dalších starořeckých soch, například u belvederského torza. To bylo objeveno cca sto let po Michaelangelovi, ale on sám často zobrazuje těla natočená, napjatá, trochu zkroucená. Myslím, že kdyby Michelangelo uviděl tuto sochu, byl by nadšen. Bez pochyby. (hudba)
video