Giotto, Madonna, 1306-10 Giotto, The Ognissanti Madonna, 1306-10, tempera na desce, 325 x 204 cm. Florencie Hovoří: Dr. Steven Zucker a Dr. Beth Harris

(hudba) Giotto nebyl renesanční malíř ale položil základy renesance. Dvacet nebo třicet let poté, co Cimabue namaloval velký oltářní kus pro Santa Trinita, Giotto, jeho žák, maluje Madonu s dítětem také na trůnu. Domníváme se, že pochází z kostela Ognissanti ve Florencii A toto je Marie, jako žádná jiná, kterou jsme předtím viděli. Zabírá celý prostor, je monumentální, fyzicky přítomná. Je to něco naprosto odlišného od čehokoliv co jsme viděli na konci 13. století. Když pomyslíme na Cimabua nebo dokonce na Duccia v Sieně tam je jakási jemnost, jakýsi druh elegance. Ty postavy jsou téměř jako papír. Ale tady je Giottova madona pevná, těžká, nelze ji převrhnout. Není to jen velikost těla je to také to, jak využívá světla a stínu Natočení jejího těla je vymodelováno přechodem od světla ke stínu, což vidíme na krku, na hrudi a také na drapérii. Vidíme to i na Ježíškovi, dokonce i na andělech kolem ní velice se to liší od plochosti nebo kresby, je to více sochařské. U Giotta skutečně Marii vnímáme jako sedící na svém trůnu, kolena má zkrácená, když se podíváte na Ducciho madonu, tak ta otáčí tělem, takže stehna jsou rovnoběžná s obrazem, ale u Giottovy Madony kolena vystupují směrem k nám a vytvářejí tak dojem prostoru To je pravda a pak je zde ještě trochu větší prostor, ve kterém se nachází. Toto není obraz, který využívá lineární perspektivu, ale obraz, který je v jistém smyslu jejím předchůdcem. Podívejte se například na naše, divákovo, zvláštní postavení, vztah diváka k architektuře. Když se pozorně podíváte, díváme se dolů ze stupínku v popředí, ale díváme se na horní část trůnu. A zde je také zleva doprava osa, na pravé straně vidíme trochu větší část okna, takže víme, že na levé straně je více místa a tak je pochopitelné, že jsme níže než Kristus, jsme vlevo od něj. Giotto nás tak staví do zcela určitého bodu ve vztahu k těmto božským postavám a to nám vytváří prostor. Nám jako jednotlivcům, divákům, tak dodává úctu k božskému. A to je základní myšlenka renesance. A co já považuji za pozoruhodné je, že starozákonní proroci, které jsme viděli u Cimabua, tady už nejsou dole na podstavci jsou Panně Marii po boku, můžeme jim vidět do tváře, alespoň dva z nich jsou na obou stranách trůnu. Jako by nám tím chtěl Giotto naznačit, že obraz může být jako okno, do kterého a skrz které se můžeme dívat a že obraz je něco jako rám, do kterého můžeme vstoupit svýma očima. Proto Giottovy malby působí na city i s touto tradiční kompozicí. To použití zlata, to vše, co ještě patří do středověku. Giotto nám doslova dává prostor, dělá nám místo v tomto prostoru, protože svět, který obýváme je místem, ve kterém se nachází pevné předměty, kde je přitažlivá síla, kde jsou všechny fyzické síly, se kterými naše tělo bojuje. A my můžeme obývat tento prostor mnohem bezprostředněji než v předchozích malbách Marie je v nebi, ale je stále ještě s námi. Tento základní konflikt bude hybnou silou renesance po několik století. Jak sloučit naši fyzickou zkušenost a naše chápání, náš citový vztah, s tím božským? (hudba)