Caspar David Friedrich, Mnich u moře, 1808 nebo 1810 olej na plátně, 110 x 171.5 cm (Alte Nationalgalerie, Staatliche Muzeum v Berlíně)

V tolika malbách 19. století jsou postavy děj obrazu příběhem odehrávajícím se před námi. Díváme se na ně, jako bychom byli diváci hledící do prostoru. Ale v pracích Caspara Davida Friedricha nám autor často nabízí malou, osamělou postavu a místo aby jsme se na postavu dívali, tak se jí stáváme. Začneme vidět to, co vidí ona postava. A přesně to je případ obrazu Mnich u moře, který je v mnoha ohledech opravdu převratně moderní a velmi stylizovaný obraz. Na obraze je rozsáhlá obloha, která zabírá většinu plátna. Vypadá studeně a ve vrchní části je jasná. Ty chomáče mraků! Krajina dole je o hodně temnější a mnohem hrozivější. Oceán, který je níže, vypadá ledově studený, je téměř černý. Moře se vzdouvá. A ještě níž vidíme studené zimní duny, pravděpodobně poblíž Greifswaldu v severním Německu. Tohle je pobřeží Baltského moře. Pod mořským horizontem vidíme mnicha. Protože postava na kterou se díváme je mnich, tak jej spojujeme s duchovními otázkami. Ihned se naše myšlenky vydají tím směrem. Je polapen v těch úzkých pásmech zemské přírody. Je za linií moře, ale je si vědom, i my si uvědomujeme, rozlehlost a duchovnost oblohy nahoře i hrůznost světa, ve kterém žijeme. Vidíme bílé čepice na vrcholcích vln a cítíme sílu přírody, sílu oceánu. Dokonalost byla velmi důležitým konceptem na konci 18. a 19. století. Tento koncept pochází ze starověku a byl znovu oživen Edmundem Burkem v Anglii. Spočívá v tom, že v přírodě je jakási dokonalost, která všechny inspiruje skrze svou sílu a hrůzu. Takové malby byly způsobem, jak stanout tváří v tvář boží přítomnosti v našem světě. Malíři toho dosahovali zdůrazněním rozsáhlosti přírody a malosti a bezmocnosti člověka. Tahle postava vypadá, že se dívá vpravo. Víme, že Friedrich původně nakreslil loď na horizontu, pak by výjev působil mnohem běžněji. 19. století je dobou, která je nejvíce spojována s lidskou kontrolou nad přírodou. A tento obraz je tomu určitým protilékem. Malba říká: ne. Ve skutečnosti je příroda mnohem větší než my. Naše technologické pokroky nám dovolují cítit se, jako bychom si podmanili přírodu. Zde je pokorná připomínka, že opak je ve skutečnosti pravdou. Je to doba, kdy Mary Shelleyová píše Frankeinsteina, kde má člověk moc stvořit život stejně jako Bůh a doktor Frankeinstein je potrestán za pýchu, která jej činí myslet si, že může konkurovat Bohu. Myslím, že je vážně pravda, že v tuhle chvíli, na začátku průmyslové revoluce, si uvědomujeme naši vlastní sílu a ve stejnou dobu tu sílu zpochybňujeme. Myslím, že jednou z klíčových otázek 19. století je, jak může být velkolepá síla Boha zastoupená v naší čím dál tím víc vědecké a průmyslové kultuře? Tento obraz je zamýšlen, aby se na něj dívalo pod umělým světlem. Obraz je vystaven v muzeu hned nalevo od obrazu Opatství v Oakwoodu. Oba obrazy se k sobě krásně hodí, protože se odehrávají v hluboké zimě. Rozjímající mnich u moře je tak možná tou osobou, která je nesena v rakvi na obraze Opatství v Oakwoodu.