Sir John Everett Millais, Ofélie, 1851-52 Sir John Everett Millais, Ofélie, 1851-52, olej na plátně, 762 x 1118 mm (Tate Britain, Londýn)

Jsme v galerii Tate Britain a díváme se na obraz Ofélie, který namaloval John Everett Millais, Je to ztělesnění viktoriánského a prerafaelitního malířství. To opravdu je. V té době byli Shakespeare i Ofélie zpodobňováni velice často, ale dnes si všichni vybaví pouze tento obraz. Zachycuje okamžik těsně poté, co Hamlet zavraždil Oféliina otce. Ofélie nechává své tělo padnout do řeky a tonout. Poté, co Hamlet zabije jejího otce, se totiž zblázní a utopí se. Shakespeare popisuje místo, kde se to stane. Popisuje květiny a vrbu. Millais se tohoto zájmu o botanické prostředí chytí a rozvine ho. Rozvíjí botanickou specifičnost. Tady máme umělce, který opravdu bere Ruskina vážně. Ruskin umělcům radil, aby do přírody chodili s "čistým srdcem" a "nic nezavrhovali, nic nevybírali a ničím nepohrdali." Chce tím říct, že příroda má určitou duchovní moc. Kdo jsou umělci, aby zasahovali do Božího díla? Přesně tak. V tom ale t kvěla akademická tradice. Z přírody se bralo, vylepšovalo se a idealizovalo. To zase radil Reynolds a jsou to základy akademické tradice. Millais tohle všechno zavrhne. Obklopuje se přírodou a snaží se věrně zachytit, co vidí. Je to zajímavé, protože když si vybavíme malování v plenéru, tedy malování pod širým nebem, vybaví se nám většinou konec 19. století a francouzské malířství. Vzpomene si na impresionisty. Angličtí prerafaelité to ale brali vážně už o půl století dříve. Millais našel místo, které se velice podobalo tomu popsanému Shakespearem. Není to ale procházka růžovým sadem. Při malování v plenéru se musíte vypořádat s mnoha obtížemi. Třeba s hmyzem, změnami počasí, zvířaty. Millais to v jednom dopise popisuje a jeho sarkasmus je nevídaný. Millais píše: "Vyhrožují mi, že se budu muset dostavit k výslechu kvůli tomu, že jsem vkročil na soukromé pole a zničil seno. Neustále mi hrozí i to, že mě vítr smete do vody, a já tak na vlastní kůži poznám, jak se Ofélie cítila, když klesala bahnem ke své smrti." Tohle je, myslím, nejveselejší část: "Jsou tu dvě labutě, které mi na radosti opravdu nepřidávají. Neustále mě totiž sledují - přesně z toho místa, které bych rád maloval. Náhlé a nebezpečné pohyby, které činím na opačném břehu, abych je místo přiměl opustit, pokaždé rozhodí nejen mě samotného, ale i všechny mé obrazy, štětce i palety. Jsem přesvědčen, že namalovat za takovýchto okolností obraz by bylo - například pro takového vraha - horším trestem než oprátka." Millais se tu snaží namalovat obraz a evidentně je zcela na konci sil. Prerafaelité často zobrazují osamocené ženy, které vyjadřují touhu, nespokojenost a, v tomto případě, šílenství. Modelem pro tento obraz stála žena, která se později stala ženou Rossettiho. Elizabeth Siddalová, jeho modelka a múza. Při malování obrazu prý ležela ve vaně, pod kterou stály svíčky. Voda ale i přesto vychladla a Elizabeth onemocněla. Vím, že Millais byl velice hrdý na šaty, které své modelce koupil. Byly velice staré a vyšívané stříbrem. Způsob, jakým se vznášejí ve vodě, tu je krásně vyobrazen. Téměř se stávají rákosím, které vidíme všude okolo. Obraz byl ve své době velice oceňován. Co se týče botanické přesnosti, byl totiž přírodě zřejmě nejvěrnější. Vidíme třeba velkou vrbu, která žije i přesto, že byla kdysi vyvrácena z kořenů. Je úžasné sledovat způsob, jakým pozvednuté větve napodobují Oféliiny paže. Mnoho z květin můžeme velice přesně určit. Všechny nesou určitou symboliku. Vidíme tu pomněnky a mák, které jsou spojovány se smrtí, a fialky, které jsou symbolem věrnosti. Vlastně má krk fialkami celý ovinutý, a myslím, že to pochází přímo z Shakespearovy hry. Viktoriánské publikum symbolické řeči květin rozumělo. Kupodivu nás to přivádí zase k Shakespearovi, který, jak jsi zmiňovala, některé květiny velice přesně popisuje. Ofélie pluje s dlaněmi vzhůru. Ještě není mrtvá. Má otevřené oči a zdá se, jako by se ve vodě vznášela. Když se podíváte blíže, můžete si povšimnout krásných detailů. Nejen květiny, ale třeba levého dolního rohu. Vidíme, jak se tam rákosím rostoucím v řece pohybuje světlo. Intenzita barev a specifičnost, vlastně obojí, řekla bych, by pro viktoriánského diváka byly nové a poněkud šokující. Tohoto dojmu prerafaelité částečně docílili tím, že zavrhli tradiční způsob malby, malbu na tmavý podklad. Místo toho malovali na podklad, který byl jasně bílý. Část jasu je v obraze velice dobře vidět. Některé malíři navíc nemalovali na suchý bílý podklad, ale na podklad, který ještě nezaschl. Tím pádem se barvy smíchaly s bílou a vytvořili tuto úžasnou prosvětlenost. Prerafaelité byli převratní. Dnes je milujeme a přijde nám, že je dobře známe, ale tehdy, ve 40. a 50. letech 19. století, t o bylo opravdu něco radikálního.