Sir Edward Coley Burne-Jones, Zlaté schody, 1880 olej na plátně 2692 x 1168 mm (Tate Britain, London)

(hraje klavír) Schází ze schodů. Drží hudební nástroje. Ve skutečnosti na ně ale nehrají. Rohy drží svisle. Vidíme prst, který se chystá rozeznít harfu, ale vlastně ne... Vnímáme očekávání. Díváme se na obraz Edwarda Burne-Jonese Zlaté schody, který začal tvořit v roce 1876 a vystavil roku 1880. Vidíme dlouhou řadu postav, které drží hudební nástroje, jak schází po točitém schodišti. Nejsou to obyčejné postavy, ale ženy v dlouhých klasicizujících róbách v úžasně navržené Italské architektuře. Tato malba vůbec nemá výrazné barvy. Je to spíše harmonie odstínů bílé, zlatavé a stříbrné. Je také skutečně poetická a vyvolává asociace, myslím, že tajemnost byla pro Burne-Jonese skutečně důležitá. Tato malba pro mě ztělesňuje ideu pokroku. Používá optiku, aby vytvořil hudební stupinci. Schody působí téměř jako stupnice tónů a postavy střídají stříbrnou a zlatou, je to jakési schéma, a samozřejmě zde vzýváme hudbu, také kvůli nástrojům, vytváří se nádherný vztah mezi postavami a architekturou, zdá se, že vše připomíná nádherný, harmonický zvuk. Tušíme minulé a budoucí, když přicházejí z místa, které vidíme vlevo nahoře, Možná tam je více postav, které budou scházet. Scházejí po schodech, vstupují do dveří a jedna postava se přímo u dveří zastavuje a otáčí. Připomíná to nějaké důležité přechodné období. Obraz je něco, co vidíme celé najednou. Hudba se děje v čase. Umělec se možná zamýšlí, jak malba může existovat v čase, jako to dělá hudba. Než byl obraz pojmenován Zlaté schody, měl dva možné názvy: Královská hudba nebo Hudba na schodech. Představa Královské hudby mě nutí přemýšlet nad hudbou pro královský dvůr a téměř mi připomíná anděly v Eyckově Gentském oltáři, jak hrají na nebesích. Na tom opakování postav něco je, na podobnosti jejich tváří a způsobu, jakým spolu vlastně nekomunikují, vypadají, jako by byly ve svém vlastním světě, což nám připomíná vnitřní život. V této malbě je hra obřadnosti a neformálnosti. Postavy vypadají jako z jiného světa. Britská veřejnost byla zvyklá dívat se na malby, které zobrazovaly velmi konkrétní věci, které pro ně byly známé: Shakespeara, mytologii antického Řecka a Říma nebo jiné literární zdroje. V šedesátých letech devatenáctého století proběhl odklon od konkrétních námětů. Zde vidíme malbu, která skutečně nemá žádnou literární předlohu a jen vyvolává asociace. V určitém slova smyslu dělá totéž co hudba. (hraje klavír)