Franz von Stuck, Hřích, 1893 Neue Pinakothek, Mnichov Hovoří: Dr. Beth Harris & Dr. Steven Zucker

Nacházíme se v galerii Neue Pinakothek v Mnichově a díváme se zde na obraz malíře Franze von Stucka, který zde žil a pracoval. Tato malba se jmenuje Hřích. Franz von Stuck je známý jako nejpřístupnější ze skupiny umělců na konci 19. století, kteří se zajímali o zachycení vnitřního já. Jejich častým námětem byla femme fatale, nebezpečná žena. Stejně je tomu i u tohoto obrazu. Jde o ztělesnění - personifikaci hřích a zároveň postavu Evy. V podstatě je to nahá ženská figura, kterou halí tělo hada ovinuté kolem ní a ten, jako by se díval přímo na nás, se syčením, chtěl každou chvíli zaútočit. Vlastně jenom to, že se na ni díváme, působí nebezpečně. Všimněte si, jak na nás hadí hlava hledí, položená přímo na její hrudi. Tělo hada je obtočené kolem jejího krku. Toto masivní tělo se vine kolem jejího těla a nakonec se obtáčí kolem spodku břicha. Je v přímém kontaktu s jejím tělem. Skoro splývá s tmou. Zamysleme se nad klasickým zobrazením Evy, jako postavy pokoušené v zahradě Edenu hadem, který ztělesňuje ďábla. A ona, slabá podléhá jeho pokušení, ale zde je tomu jinak. Zde je ďáblem ona sama. Je zobrazena tak znepokojivě, jak to jen jde. A my, jakožto diváci, jsme v pasti. To co se snažím říci je, že si malíř velmi dobře uvědomuje roli diváka, kterého naprosto vědomě zapojuje do rozvíjení příběhu. Uvědomme si, že toto je doba Freuda. Přelom 19. a 20. století. Nejedná se zde o pojednání hříchu v křesťanském duchu. Hřích a pokušení jsou zde vnímány jako atributy lidské psychiky. Všimněte si také, jak umělec plátno zarámoval. Tento hrubě přemrštěný zlatý rám se dvěma obrovskými dórskými pilíři, s nádherným architrávem, na kterém je vepsán název obrazu. Velmi klasicistické. Hřích se zde tak stává věčným tématem. Máme tedy konec 19.století, kdy křesťanství pomalu ztrácí své výsadní postavení ve společnosti. Před chvílí jsme zmiňovali Freuda. Ten je také velmi zajímavou postavou tohoto období. náboženství totiž ztrácí svá privilegia a věda směřuje k úkolu, vyrovnat se se stejnými problémy, se kterými se kdysi vyrovnávala víra. A toto je malba, v níž se s vírou nepočítá a přesto zde zůstává vyřčena otázka vzešlá z morálního hlediska hříchu a zkaženosti: "Jak se nyní, v současném světě, dokážeme srovnat s těmito problémy?"