Courbet, Malířův ateliér, 1854-55 skutečná alegorie shrnující sedm let uměleckého života, olej na plátně, 1854-55 (Musée d'Orsay, Paříž) Hovoří Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker

(hudba) Nacházíme se v Musée d'Orsay a díváme se na Malířův ateliér, jeden z nejslavnějších, nejsložitějších a nejméně chápaných obrazů Gustava Courbeta. Občas se mu říká i Malířův ateliér; skutečná alegorie shrnující sedm let mého uměleckého života. Myslím, že Courbet tak obraz nazval, když ho vystavoval. V roce 1855 mu obraz nepovolili vystavit na oficiálním salonu, uspořádal tedy vlastní výstavu realismu hned vedle. Podobně samostatné počínání bylo Courbetovi podobné. Sám malíř se viděl v opozici jak k autoritě státu, tak ke všem pravidlům a normám. Chtěl se řídit vlastními pravidly, a to se mu, jak je vidět, podařilo, když vystavěl Pavilon realismu, aby si mohl vystavovat, co chce. Než budeme pokračovat, přečtěme si pár slov samotného Courbeta: "Jako byl umělec roku 1830 zván romantikem, jsem i já zván realistou. Pracuji nezávisle na všech systémech a netrpím předsudky. Studoval jsem umění mistrů starých i nových, abych dosáhl úplného pochopení malířské tradice. Pak jsem si chtěl vytvořit logický a nezávislý smysl vlastní individuality. Představa byla následující: chtěl jsem být schopen tlumočit zvyky, nápady i směřování mé vlastní doby tak, jak je sám vidím. Nechtěl jsem být jen malířem, chtěl jsem být i člověkem. Stručně řečeno, chtěl jsem vytvářet živoucí umění. To bylo a je mým cílem. Myslím, že tím obraz vysvětluje celkem hezky. Jak to tedy je? Courbet říká: "Studoval jsem umění minulosti a vím, co od něj čekat. Napodobování starých mistrů v Louveru už mám za sebou. Chci být věrný sám sobě, jedinci žijícímu v roce 1850." Představa moci jednotlivce je vskutku převratnou myšlenkou. I když myslím, že na úsvitu 21. století ji bereme jako samozřejmost. Courbet tvoří obecnou ikonografii. Nepůjčuje si ani od starých Řeků či Římanů, ani z křesťanské ikonografie. Ikonografie, kterou ustavuje, je jeho vlastní. Tvrdí, že nechce být jen malířem, chce být i člověkem. Souhlasím. Přestože se jedná o jeho vlastní ikonografii, je vidět, že vycházel ze starých mistrů. Všechno to tam je, jen to je trochu pozměněné. Pozorně si obraz prohlédneme a popíšeme si, co vidíme. Ve středu obrazu Courbet vypodobnil sám sebe. Maluje s paletou v ruce a chlapec, kterého má u nohou, k němu obdivně vzhlíží. Než Courbeta opustíme, podívejme se na způsob, jakým se zpodobňuje. Sedí přímo ve středu, jak jsi říkala, a rámuje ho plátno, chlapec a nahá žena. Zároveň se ale naklání dozadu a vousy mu trčí vpřed, takže vypadá trochu arogantně. Nebo alespoň sebevědomě. Obraz je zván "skutečnou alegorií", což znamená, že se nejedná jen o náhodné postavy, které se zrovna ocitly v malířově ateliéru. Všechny mají určitý symbolický význam. Nenacházejí se tu náhodou. Courbet se nám snaží o svém životě umělce něco sdělit. Nejprve ze s námi komunikuje tím, že maluje krajinu. To je důležité, protože v polovině 19. století měla vyobrazení krajin určitý význam. V roce 1850 už existovalo mnoho velkých měst a příroda měla velice specifický význam. Zpodobňovala opravdovost a skutečnost a zároveň i úkryt před pokrytectvím velkoměsta. Takovou pravdu přírody a pravdu boží. Středový výjev ale z obou stran obklopuje velké množství postav. Je to obrovské plátno. Nalevo vidíme postavy z každodenního života, politické osobnosti, jejichž životy poznamenalo prokletí chudoby. Máme tu i císaře, Napoleona III. Je zpodobněný jako lovec nalevo. Postavy napravo jsou spojeny se světem umění. Vzadu vidíme Courbetova mecenáše Alfreda Bruyase, zcela napravo pak Baudelaira. Dole uprostřed vidíme velice hravou bílou kočku. Možná má odkazovat na svobodu a samostatnost, snad i na představu republiky. Mnoho věcí na tomto obraze se vzpírá vysvětlení, ať už přímému či symbolickému. Je tu celá řada důležitých, složitých symbolů a významů, které se ještě nepodařilo rozklíčovat. Nemusíme to ale dělat. Mnoho z nich se nám asi ani nikdy odhalit nepodaří. Nejdůležitější je ale představa toho, že základem malířství je umělcova subjektivita, že umění je o vyjádření sebe sama. Bylo to vlastně o tom, jestli je člověk ochotný přiznat, že všem významům nerozumí, že je nemá pod kontrolou. A stejně, sám Courbet se vyjádřil takto: "Ať si to vyloží, jak chtějí." (hudba)