Édouard Manet, V zimní zahradě, 1878-1879 olej na plátně, 115 x 150 cm (Alte Nationalgalerie, Staatliche Museen zu Berlin)

Jsme v galerii Alte National v Berlíně a díváme se na jednu z mých oblíbených maleb od Édouarda Maneta: "V zimní zahradě". Zimní zahrada je něco jako skleník. Je připojená k domu a umožňuje květinám přežít zimu. A žena, která zabírá největší část malby se sama zdá být jako skleníková květina. Myslím tím, podívejte se na její šaty a klobouk... Ve skutečnosti vlastnila butik, a tak pro ni bylo móda důležitá. A také to odkazuje na to, že Paříž se v té době stávala místem, kde se buržoazie ráda ukazovala. Být pozorován a pozorovat byly výsostně důležité činnosti, zvláště pro někoho jako Manet. Žena působí, že je nad věcí. Zdá se, že je odtažitá. Vidím zde její odtažitost a jeho touhu po intimitě. Středem obrazu, téměř doslova, jsou jejich ruce. Ty její jsou nenuceně položené na opěradle lavičky, ale jeho drží doutník a zdá se, že se k ní přibližují. Ona ho přehlíží, takže máte pravdu. Ona je objektem jeho pozornosti, možná jeho touhy a zdá se, že je myšlenkami úplně jinde. Ten muž je její manžel, Jules Guillemet. Typicky pro Maneta jsou zde viditelné tahy štětcem a volná práce s barvou. Určitě, tohle je jistý druh rychlé malby, kdy se jeho ruka pohybuje přes celý povrch plátna. Líbí se mi způsob, jakým lavička slouží jako bariéra mezi nimi. Samozřejmě s výjimkou místa nahoře, kde se jejich ruce téměř setkávají. Manet nám často dává dojem okamžiku, pocit, že jsme něco očima zachytili a zde mám tento pocit téměř také, jako bychom procházeli kolem a spatřili tento moment. Formou je ta malba tak zajímavá. Ona se dívá doprava a ačkoliv přesně nevíme, jestli se dívá na něco určitého, vidíme ji hledět na do prostoru, který na obraze není zachycen. Muž se dívá na ni, ale nevidíme jeho oči. Podle Manetova obvyklého způsobu je zde jisté zploštění. Postavy jsou velice blízko popředí a svislice na opěradle lavičky, pomáhají zvýraznit pomocí svého uspořádání prostor. Nedostatek rozlišení v zeleních v pozadí a listoví vytváří jednolité pole a malou hloubku. A je to tato plochost a jsou to také problémy ve vyprávění, které by, myslím, rozladily diváky v 19. století. Většina akademických maleb nabízela příběhy, které bylo naprosto pochopitelné, ale to zde zkrátka není. Nemůžeme s jistotou říci, co se děje s těmito postavami. Nevíme ani, co je napravo od rámu. Takže je zde jistá dvojznačnost, nejen ve stylu malby, ale je zde dvojznačnost také v jejich vztahu. To vše bylo v rozporu s jasným popisným líčením akademie. Ta nečitelnost je tak krásné vyjádření dvojznačnosti moderního života a Manet byl jedním z prvních umělců, kteří to rozpoznali. A z toho ve své tvorbě vycházel.