Henri Matisse, Červené Studio, 1911 olej na plátně, MoMA

(hraje hudba) Nacházíme se na pátém podlaží v Muzeu moderního umění a díváme se na Mattisovu malbu z roku 1911, která se jmenuje Červené studio. Kupodivu prázdná, ale nepřekvapivě opravdu červená malba. Právě ta dala dílu jméno. Obyčejně může červená barva působit trochu strašidelně nebo násilně, ale v tomhle případě tak nepůsobí vůbec. A když vidíte dílo tohle dílo osobně, červená je vlastně tmavě červená, že ano? Téměř tmavě červená. Obrazy na plátně jsou jasné a právě takové jsou Matissovi malby. To je pravda, a tak tu vlastně není vůbec ani náznak násilí a nebo strachu. Ve skutečnosti to vlastně působí velice rozjímavě a klidně. Není to jeho studio? Zbudoval v Issy, na předměstí Paříže, vedle jeho domu a tohle je jeho osobní prostor a svět který obýval. Myslím, že svým způsobem je to vlastně jeho vnitřní svět. Vybral si, že jej ukáže jako klidný, vnitřní a rozjímavý, kde určité věci vystupují a jiné jsou zas potlačeny a možná že nám říká něco, co je pro něj důležité v tomhle jeho osobním uměleckém prostoru. O jeho vlastním vědomí. Skutečně si myslím, že to tak je. Není tu tak vlastně žádný centrální prvek, který by v téhle malbě byl dominantní. Je tu na výběr mnoho věcí, ze kterých si můžeme vybrat. Skutečně, skoro jako by nám dával malé menu. Bez centrální kompozice. Možná to je to, co je cítit jako by to bylo v Mattiseho hlavě, tyto malé izolované věci, které se setkávají v jednom prostoru, ale bez skutečného ohniska, náš pohled bloudí po všech částech obrazu. Nahoru, dolů, vlevo, vpravo. Vlastně jako hodinové ručičky, že ano? To je pravda, ale tyhle hodiny je nemají. Skutečně, ale máte pravdu. Také si prohlížím malbu ve směru hodinových ručiček. Začínám dole vlevo a posléze se zamotám do všech barevných subjektů. Tady ta řeřicha ve váze na stole vpředu . Ano, ta vypadá jako nějaké pastelky? Voskovky a nebo něco podobného, v dolním pravém rohu stolu. A talíř. Který on maloval, vypadá to tak, že? A vypadá to jako by většina věcí, které na obraze jsou, byla skutečná umělecká díla. A nebo nástroje, které používal pro tvorbu umění. Jako pastelky, které jsme zmínili. A myslím tamhle je váza se štětci nejspíš v pozadí na prádelníku. Ta židle také vyniká. Ano, pro Matisse je trochu legrační, protože on poznamenal, že s nimi má spoustu starostí, v zásadě. Ohledně křesla a umění, které je něco stejně pohodlného jako křeslo. A tady je myslím něco velmi vzpurného. Když přemýšlíme o Matissových malbách, vzpomeneme si na nahou Odalisku, téměř si ji na té židli dokážeme představit. Ona tam svým způsobem je, když se zaměříme na onu hnědou figurínu, která je nádherně převrácená, sklánějící se. To je skutečná socha, kterou vytvořil o několik let dříve a nazval ji "Serpentine". A v horním pravém rohu jsou tři nahá těla. Na prádelníkem máme portrét a zátiší. Vlastně je to námořník. A další nahé tělo je naproti prádelníku vzadu. A další nahá žena na židli. Ten velký růžový obraz je zajímavý. Jedná se o plátno, které Matisse zničil poté, co namaloval tento obraz. Jednalo by se tedy o tu nejlepší reprodukci, pokud ji sám nezměnil. Matisse často vkládal své dřívější obrazy do těch nových a upravoval je. Umělecká díla vystupují a nábytek působí jako přízrak v tomhle prostoru. Jako příroda. Nahota a umění zde vycházejí na povrch. A právě ty Matisse používal předně. Sám přírodu, umění a ženskou nahotu zvlášť neodlišoval. Ve svém smyslu se podle mne jedná o synonyma. Je to vizuální smyslnost. Toto plátno je na smyslnosti silně založeno, ale objevují se zde i další více striktní a analytické interpretace. Co máte na mysli ? Například to, jak na nás působí nábytek? Téměř jako duch. A když se na to podíváte z blízka uvidíte, že ony bílé linie vlastně bílé nejsou. Je tam žlutá, světle modrá, tmavě modrá a zelená. Ve skutečnosti to není malováno na červenou. Červená je vypracována do těchto linek. A ty linie jsou malby, které existují pod červenou plochou, která je navrchu. Ta je občas označována jako reservní linka a není to příliš složité je vytvořit, ale také to není úplně jednoduché. A je to velmi neobvyklá volba. To také značí promyšlenost předtím, než začal malovat. Obraz však působí spontánně. To je Matissův opravdový rys. Pracoval tvrdě, aby obrazy působily s jemností. Proč tedy věnovat tolik námahy linkám, které se pouze zdají být na povrchu? Mám vlastní odhad. Pojďme se podívat na horní roh obrazu. Zde se nachází vertikální linie, která by vymezila roh od místnosti. Omlouvám se, levý roh. Ano, perspektiva zde skutečně nedává smysl. Vlevo nahoře. Ne, je to taková demontáž. Vlastně tak působí celé dílo, jako demontáž tradiční lineární perspektivy. Podívejte se na židli dole vpravo, s vysokou opěrkou. To vůbec nedává smysl. Ne, jak se vzdaluje od nás, tak se sedadlo rozšiřuje. Je to opak tradiční perspektivy. A ten stůl tady je zvláštní, sledujeme ho jakoby z více zorných úhlů najednou. Jako bychom koukali dolů na stůl a současně přes místnost v jednu chvíli. Ale vraťme se k liniím, které jsou u tohoto obrazu věčným tématem. Jde o to, že tato linie je způsob jak dále rozbít naše očekávání ohledně lineární perspektivy a nebo našich představ ohledně iluzorního prostoru vně plátna. Jeho způsob je přitom velmi obtížný. Objekty v pozadí dává napovrch. Pokud se zadíváme na červenou podlahu, po chvíli se nám přenese také na židle či stůl. Přitom ty předměty jsou doslova vytvořeny z barvy pod onou červenou. Takže ukotvení vytváří tvary a tvary vytváří ukotvení. Těmi tvary máte na mysli židli a stůl, objekty na plátně. Přesně. Měly by být před podlahou a přitom se nachází pod podlahou i barvou. A zde máme onen rozdíl mezi tradičním způsobem malby a kresby. Zajímavé je, kolik muselo dát práce tuto tradici rozložit. Než se k Matissovi vůbec dostaneme už máme 600, 700 let této tradice. Takže nepůjde pouze o jednoho umělce, který tuto tradici pokoří tím, že ji bude vnímat jako takové okno do reality, které bude postupně rozebíráno. Ať už je to Cezanne, nebo Gaugin, Van Gogh, Mattisse, Picasso. A stále to nefunguje, ačkoliv nevidím onu linii v rohu, ačkoliv je plátno červené, ačkoli zde máme opačně pojatý vztah mezi tvarem a pozadím, ačkoliv linerání perspektiva sedátka u židle je opačná, ačkoli zde máme všechny tyto narušující prvky - stále vidím ten prostor. Tak proč to udělal takhle? Hraje si s námi? Říká, zde je nějaký prostor, ale ne zde není? Myslím, že nás chtěl upozornit na mechanismy se kterými umělec pracuje a jaký proces u něj probíhá. Z nějakého pohledu je to velmi moderní. A co ohledně našich očekávání? Myslím si, že právě toto je důležité. A teď ON si hraje s námi.