Duchamp, Boite-en-valise (červená krabice), série F z kompozice "Krabice v kufru"; Muzeum umění v Portlandu; Hovoří: Bruce Guenther, Dr. Beth Harris

Jsme v Muzeu umění v Portlandu, v Centru pro moderní a současné umění. Stojíme před sbírkou děl Marcela Duchampa Máme před sebou "červenou krabici", sérii F z kompozice "Krabice v kufru" Když se řekne "kufr", představím si něco, co můžete nosit v ruce Jako cestovní tašku. Přesně. Pamatuji si, že moje babička používala "kufr" místo cestovních tašek. Ano a dnes používáme batohy. Časy se mění. Malíř Duchamp zažil 1. světovou válku a byl svědkem destrukce Evropy Viděl svého bratra umírat na válečné zranění Po válce se vrátil do Paříže se slovy: "Má práce by mohla být navěky ztracena" Rozhodl se všechna svá díla reprodukovat, aby měl osud ve vlastních rukou. Vytvořil své vlastní muzeum v kufru. Uložil do kufru sám sebe. Přesně tak. Objevil dosud nepoznaný postup. Znovu vytvořil Akt sestupování ze schodů a všechny své kubistické a surrealistické reprodukce. Je to taková retrospektiva v krabici. Ano. Na této krabici je zajímavé, že ji obnovil dvakrát, takže exemplář, který máme před sebou, vyrobil dodatečně v roce 1960 v Itálii pro Schwartze. Kolik jich je dohromady? 100. 100 krabic A to jenom v červené verzi Verze je červená, zelená, kožená a béžová Původní verze byl skutečný kožený kufr. Tyto obrazy jsou totiž kopie z jeho domácí poloprofesionální tiskárny Měl doma spoustu výtisků, ale nikdy z nich nesestavil dílo. V 60 letech jej Schwartz oslovil s tím, že by chtěl udělat z Krabice v kufru skutečnou výstavu, a Duchamp nato: "Jasně, mám doma hromadu kopií, které jsem zatím nepoužil." A tak s manželkou "Teeny" v jejich pařížském bytě polepili černé kartony reprodukcemi a popisky a nakonec vytvořili tuto retrospektivu v krabici. Zaujala mě myšlenka, že se umělec uloží do kufru, snaží se prodat sám sebe Skoro jako obchodní cestující, který obchází galerie a snaží se je přesvědčit, aby vystavili jeho díla. Vypovídá to něco o vztahu umělce a komerční společnosti Jsem kurátor a vždy mne trochu zarazí, když se mi někdo představí jako umělec. Moderní umělci totiž nosili portfolia, kdežto ti dnešní vám ukážou iPhone, na kterém mají své životní dílo. Podobně jako Duchamp, rozdíl je pouze v technologii dnešní a dřívější reprodukce. Na této kompozici mě fascinuje její pestrost. Byl totiž svým způsobem nejen malíř, ale i sochař, protože jeho "ready-made" jsou sochy. Zde je miniaturní verze pisoáru Celá tato kompozice je vlastně "ready-made". Uspořádal pro nás své dosavadní dílo v "ready-made" nápodobě. Jako prožitek. Nic není originální kousek, podepsaný a označkovaný umělcem máme před sebou jen tištěné kopie. A přitom ani jejich předlohy nemusely být skutečně originální malby Je úžasné, jakým způsobem Duchamp oslavuje mechanickou reprodukci To je příznačné pro celou jeho tvorbu, ale oslabuje to ducha a výjimečnost originálu. To je problém, na který chtěl Duchamp poukázat. Všimněte si, že u tohoto obrazu není napsán rok 1929, kdy byl vytvořen, ale je zařazen do poloviny 60. let, kdy Amerika objevila jeho názory. Tehdy se stal dědečkem populárního umění. Inspiroval Cindy Shermanovou, Richarda Prince a další umělce, kteří praktikovali přivlastňování. A Sherrie Levinová a tak dále. Rozhodně, Sherrie Levinová by bez Duchampa nebyla. A tyto jejich miniatury jsou jako suvenýry. Malé duchampovské suvenýry Je to jako Warhol, vaše vlastní vzpomínka na kouzlo Paříže. Přímo před vámi.