Marcel Duchamp, Fontána, 1917 Rozhovor mezi Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker před:Marcel Duchamp, Fontána, 1917/1964, porcelánový pisoár, barva, San Francisco Museum moderního umění

Nacházíme se v Muzeu moderního umění v San Franciscu a právě se díváme na dílo Marcela Duchampa s názvem "Fontána," které vzniklo již v roce 1917, ale v roce 1964 jej přepracoval. Originál je pryč. Možná byl vyhozen, kdo ví. Tohle je malá série, která vznikla roku 1964, tedy po předchozím výtvoru z roku 1917. Sám dohlížel na vytváření této série. Myslím, že bychom měli být opatrní se slovem "vytvářet." [smích] Jediné co Duchamp musel udělat, bylo navštívit obchod s instalatérskými potřebami s názvem Mott's, koupit tuhle věc a ... Nevytvořil to on sám. Pojal to jako umělecké dílo. Za pomocí umělecké alchymie z toho učinil umělecké dílo. Položil pisoár na stranu přilehlou ke zdi, podepsal ji jménem R. Mutt a přidal datum. Následně "fontánu" zařadil na výstavu nově vzniklé skupiny, jejíž byl zakládajícím členem, s názvem Společnost nezávislých umělců. Zjistili, že takovéto výstavy byly poměrně módní ve Spojených státech a konkrétně New Yorku. Pamatujme, že Duchamp přijel z Paříže, kde se jednalo o poměrně problematické téma, neboť porota vyžadovala tradiční díla, se kterými byla spojována a toto nové seskupení chtělo přinést nové možnosti. Přesně tak. Předpokládalo se tedy, že přijmou všechna díla, která byla navržena pro výstavu, ale že tohle jediné odmítnou. Myslím, že Duchamp opravdu bořil hranice. Zapsal tohle dílo jako sochu, což je pro mě ještě pozoruhodnější, neboť zamyslíme-li se nad sochou, má mnohem monumentálnější, hrdinskou, velkolepou tradici. Tradici větší než malba. Na převrácený pisoár nahlížejí někteří umělečtí historikové těmi nejabsurdnějšími způsoby. Například hovoří o jeho společenských kvalitách, zářivých křivkách, porcelánovém povrchu. Avšak jde stále o pisoár, i když je převrácený. A tohle nazval Duchamp slovem "ready-made." Před chvílí padlo slovo "alchymie" a myslím, že je to velmi zajímavé slovo, protože jedním ze způsobů, kterými můžeme nahlížet na umění je jakási transformace běžných materiálů v něco opravdu úžasného. Něco co nás strhne, co nás donutí vidět věci nově a jinak, i když ve skutečnosti nic nevyrobil, žádá nás, abychom se na pisoár podívali jinak. Nemusíme jej nutně vnímat jako esteticky hodnotný objekt, ale chce abychom si pokládali otázky, kdy se sami sebe zeptáme o čem je vlastně umění a co umělci dělají. Rozlišuje řemeslnou zručnost a vztah k estetickému působení a hloubce, kterou nacházíme v umění. Jen to vyhodit z okna. Stojí před námi filozofická otázka, kterou chce navodit, a to, zda musí být umění vytvořeno umělcem samotným? Samozřejmě. A činí tak nejabsurdnějším způsobem, tedy předložením pisoáru divákům a nazváním jej Fontánou. Co je tedy umění? Je to nápad? Je to pojem? Může mít umělec pouhou představu, ale nakonec nevytvořit žádný předmět? Může být umění pouhou filozofií? Čistě jen teorií? Přesně tak.