Warhol, Zlatá Marilyn Monroe, 1962 Andy Warhol, Zlatá Marilyn Monroe, Síťový tisk na syntetické polymerové malbě na plátně. Velikost: 211.4 x 144.7 cm, 1962 (MoMA)

[piano] Nacházíme se ve 4. patře Muzea moderního umění v místnosti věnované Pop Artu, a díváme se na opravdu skvělý obraz. Je to velmi velký obraz. Není to úplně obraz. Jmenuje se "Zlatá Marilyn", po Marilyn Monroe. Je z roku 1962. Není jenom velký, vypadá také velmi draze, protože většina plátna je pokryta metalicky bronzovou zlatou barvou. Hlava Marylin jakoby pluje uprostřed obdélníku. Moc malá, divně izolovaná od zlaté plochy. Podívejte se na Marylininu hlavu. Za prvé je toto dílo zajímavé, protože pochází, pokud si dobře pamatuji, z posledního focení, které schválila a když se podíváte trochu blíž, je to ve skutečnosti špatně vytisknuté. Není to vůbec namalované. Ne, je to opravdu vytisknuté. Z novin. Z fotky z novin, která byla zvětšena, vytisknuta černě a potom nevkusně přetisknuta těmito strašnými barvami, které vzešly přímo z komiksů Dicka Tracyho. Ta žlutá na černé barvě vlasů, ta červená rtěnka a ty zelené oční stíny. Ach bože, ta tyrkysová je prostě příšerná, nebo ne? A potom ta tak křiklavě červená na černé barvě rtů. Toto bylo chvíli po její sebevraždě. Takže to je velmi silné. Takže toto je skoro memoriál. Myslím, že to má náboženský nádech. Vypadá to jako ikona. Myslím, že zlatá funguje jako zlatá v byzantských malbách a Marylin je zde místo Panny Marie. Je v naší spotřebitelské kultuře, v naší kultuře půvabu, slávy, která byla tak důležitá pro Warhola, je teď... To je naše kultura, to je kdo jsme. A to je Warholova brilantnost. Nepřemýšlí o historii umění, ale o tom, co je autentické teď. Pojďme zpět k té záležitosti s tiskem. Warhol dle mého názoru činí velmi zajímavé ohodnocení, které je, že malba v roce 1962 již není úplně autentickým procesem. Když žijeme ve světě, který je světem manufaktury a velkovýroby, ustupuje a přestává malovat. Místo toho začíná dělat tisky, začíná najímat lidi, kteří mu tyto tisky dělají a to všechno dělá ve studiu, které nazývá "Továrna". Muselo to být zneklidňující pro lidi, jež hledali umění malby. A co hůř, to, co bylo největším problémem popu - postavení zátiší, krajinek, tradiční historické malby - to všechno v jistém smyslu antické tradice úplně na hlavu a dívání se na populární kulturu. Už se nemalovala Panna Marie, ale popová ikona. Toto je velmi mocný a agresivní postoj proti západní kultuře, Byl to Lichtenstein, kterého se tuším v roce 1961 nebo 1962 zeptali, co je Pop Art. A on řekl: "Víte, po abstraktním expresionismu bychom mohli vzít koberec napuštěný olejem, pověsit ho na stěnu a někdo by to pojmenoval uměleckým dílem. Hledali jsme něco, co by bylo stále opovrženíhodné." A řekl také, že ta věc, která je stále opovrženíhodná, je populární vizuální kultura, věci z našeho komerčního světa. Kultura nižší úrovně... Pro mě toto otevírá zásadní otázku identity a způsob, jakým ji předpokládáme. Toto není Marilyn. Fakticky nemáme žádný přístup k tomu, kdo ona skutečně je. To, co zde máme, je její maska. [piano]