Lucian Freud, obraz "Standing by the Rags", 1988-89 olej na plátně, 68.9 x 138.4 cm, (Tate Britain, Londýn) Hovoří: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker

Nacházíme se v galerii Tate Britain a pozorujeme "Standing by the Rags" Luciana Freuda z roku 1988-89. Je to dost velká olejomalba a stejně jako u mnoha jiných děl můžeme vidět velmi otevřeně se prezentující nahotu. Ano, dívka je vyobrazená v životní velikosti a neobvyklé poloze, kdy leží, a je na ni pohled shora, zatímco u většiny aktů je žena zobrazena horizontálně. Říkáme si, že vertikální poloha je zvláštní, a pak si všimneme, že vlastně stojí, naklání se. Velmi neobvyklé. Ano, velmi. Celý prostor je těžko rozpoznatelný, částečně proto, že látky nám neposkytují žádnou nápovědu o prostoru, ve skutečnosti zakrývají úhel mezi podlahou a stěnou, který by nám jinak trochu napověděl, o co tady jde. Ona tedy stojí celou váhou na svých nohách. Ale zároveň se opírá, naklání dozadu, že? Ona se opírá o, jak říká v nahraném rozhovoru, opírá o kamna, která ohřívají ty látky. Evidentně bylo dílo malováno v noci, což pro ni muselo být velmi vyčerpávající. Ale jeden fakt o Freudovi. Myslím, že nic z toho pro něj není důležité. Myslím, že nechtěl vůbec vědomě poukázat na perspektivu, ani neměl jiný podobný cíl. Myslím, že chtěl odhalit tělo, tělo jako takové, nejvíce přímým a hmatatelným způsobem. Jelikož všichni známe ten pocit "obývání těla", prezentuje naprosto nešetrně jeho váhu, tuk, kosti, teplotu, povrch. To všechno je velice bezprostřední a mocné. Ta malba, barva, je to, co vidím hlavně. Pozoruji tělo, ale současně vidím opravdu silný nátěr barvy, téměř to celé dusí. Kolem jejího obličeje, krku, hlavně hrudníku, trochu stehen a kyčlí a kolem. Opravdu, tvář je skoro rozbitá pod tou barvou. Zamysleme se nad neuvěřitelnou tradicí aktu v celé historii umění. Taková idealizace, taková nádhera. A pak ta barva tady, to není pouze vyjádření lidského těla, ale také nás to nutí přehodnotit všechny dosavadní předpoklady, dosti násilnou a agresivní cestou. To je naprostá pravda. Člověk si svým způsobem myslí, "já se na tohle nechci dívat". Přesně. Vzbuzuje to velmi bezprostřední, jakoby vnitřní reakce. Bezpochyby. Na jednu stranu je v tom jistá skutečnost, realismus, na druhou stranu je to tělo vlastně dost zkreslené. Její nohy jsou moc velké, pravá ruka moc dlouhá a to zkreslení jejího předloktí a zápěstí je trochu mimo. Je to lehce zdeformované. Když vidím tento typ deformace ve Freudových dílech, vidím svým způsobem snahu umístit tělo do co nejpřímější pozice, mnohem více pocitově bezprostřední, než mohou být postavy s klasičtějšími poměry. Takže se snaží vytvořit realitu, té části těla. Možná ji trošku poposune od jiné části, Takže nastává jakási konfrontace diváka. Také si myslím. Ano. Bezpochyby. Také je k nám velmi blízko, a odráží to, kým jsme, i když jsme oblečeni a vzpřímeni. Můžeme vstoupit do náhledu na obraz s jakousi přesností v kontextu muzea. Nicméně toto je takové odhalení reality našich vlastních těl.