Francis Bacon, Triptych - 1972 srpen 1972, olejmalba, 183 x 155 x 64cm, Muzeum moderního umění Tate, Londýn. Průvodci: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker

Jsme v galerii Tate Modern a díváme se na Francise Bacona. Vlastně se dokonce díváme na tři jeho obrazy. Jedná se o jedno umělecké dílo rozdělené do tří velkých částí. Je to triptych. A to je i název obrazu. Obyčejně si pod triptychem představíme renesanční či středověké oltářní dílo, které má tři spojené části, panely. Tedy se jedná o něco duchovního, náboženského. Ale tady vidíme, jak tento formát využívá 20. století. Vidíme, že je toto dílo temné a spirituální. Jsou to hluboce osobní obrazy a jen těžko se můžeme dostat ještě hlouběji do umělcova nitra. Je jasné, že jsou velmi osobní. Vidíme tyto velmi působivě zachycené lidské postavy. Způsob, jakým Bacon pracuje s lidským tělem je velmi psychologický, hluboký a emocionální. Řekni mi, jak toho docílil. Nuže, nalevo je zachycen George Dyer. To byl Baconův milenec, který spáchal sebevraždu. Tyto obrazy jsou často chápány jako součást série tzv. černých obrazů, které byly svým způsobem záznamem toho, jak se s touto událostí Bacon vypořádával. Napravo je autoportrét a uprostřed vidíme tuto spojenou bytost. Můžeš rozeznat dvě těla, která jakoby se agresivně milovala. Historici umění v tomto často vidí odkaz k anglickému fotografovi Muybridgeovi, který vynalezl stroboskop. Byl také prvním člověkem, který používal fotografii k zachycení pohybu zvířat a lidí. Známá je jeho série bojujících wrestlerů, ke které se vztahuje právě tento odkaz. Tento vědecký kontext se však naprosto přeměňuje na kontext osobní. Ve vyobrazení George Dyera je nevyhnutelně cítit přítomnost smrti. Je zde přímo cítit hnijící maso. U Bacona je to zase pocit, že maso na¨ jeho těle se rozpouští nebo bylo okousáno. Dokonce se zdá, jakoby černota pozadí prostupovala dopředu a pohlcovala tělo postavy. A zároveň si můžeme všimnout něčeho až transcendentního ve výrazu tváře. Oči jsou zavřené, hlava je trochu nachýlená, jakoby duše postavy nějak mohla vystoupit z těla, zatímco ono samo je požíráno. Je zajímavé, že jsi řekla, že se rozpouští. Můžeme vidět, jak stín, který postava vrhá, vypadá jako kus masa. Má růžovou barvu masa a tělo jakoby bylo pohlcováno černou. Působí také jakoby prostorově. Jako kdyby z něj přímo prosakovala. Lze cítit přítomné napětí mezi povrchem těla a jeho hloubkou. Opozici mezi na obraze skutečně zachyceným prostorem a konceptuálním pojetím prostoru. Tato dvojakost se stává krásnou metaforou. Celý tento soubor maleb zobrazuje všechny postavy jako izolované, uzavřené ve velmi abstraktním, prázdném prostoru. V těchto Baconových obrazech je znát velmi nepohodlné, tísnivé napětí. Na druhou stranu, oba panely, přestože působí ploše, mají určitou prostorovost vytvořenou diagonálou, která je v dolní části krajních obrazů. Zato prostřední panel je nejvíce abstraktní, i co se prostoru týká. Protože nemáme onu diagonálu, nemůžeme ani rozpoznat žádnou hloubku. Tento prostřední prostor, kde se setkávají ony dvě figury, kde se možná Bacon znovu setkává se svým milencem v nějakém prostoru mimo naše fyzické bytí, toto je opravdu ten nejvíce abstraktní prostor z celé práce. Kdežto na ostatních dvou panelech, jak jsi říkal, sice také nacházíme jakýsi transcendentální, konceptuální, plochý prostor, který je však jakýmsi způsobem v rozporu s živočišností a trojrozměrností tvarů postav. Myslím si, že ony diagonály nalevo i napravo mají ještě jiný smysl. Přestože jsou tyto obrazy pověšeny na zdi, jsou sklápěcí. A ve skutečnosti se k nám naklánějí pod úhlem, na který poukazují ony diagonály. Způsobem, jakým by se otevíral klasický triptych. Přesně. Bacon vynaložil úžasnou energii do tahů štětce. Vidím ji v kompozici obrazu i v napětí mezi oběma postavami. Sexuálním či násilném či obojím. Ano, je tam ten široký bílý tah štetcem. Ano, to je také zajímavé, protože Bacon, přestože pracuje v Británii, patří více ke generaci abstraktních expresionistů. Bacon, docela jasně a vůbec ne jako většina Američanů, stále ponechává důraz na postavě. I když tu máme velmi hrubé, abstraktní tvary, stále v nich člověk pozná abstraktní expresionismus. Oba směry se zabývají podobnými existenciálními tématy jako je odcizení, izolace a smysl znázorněného. Tyto obrazy je složité pochopit. Trvá delší dobu než se nám je podaří nějak uchopit. Mají však stále něco, co lze uchopit. Zejména ona lidská postava nám může posloužit jako záchytný bod. Je na tom něco zvláštního, když vezmete lidskou postavu. Krásně ji nakreslíte, ale pak ji napadnete, rozsekáte, roztavíte a uděláte z ní tak podivnou bizarnost. A myslím, že to je důvod, proč na nás tyto obrazy působí tak drsně.