Klasické sloupové řády Rozbor třech základních sloupových řádů antické architektury (dórský, ionský a korintský řád). Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Architektura je jazyk. Znáte to, když se naučíte nové slovíčko, najednou ho vidíte všude kolem sebe? To samé se děje s architekturou. Když se učíte o novém architektonickém tvaru, vidíte ho všude kolem. Což zvlášť platí o klasických stylech, které jsou v podstatě základem západní architektury a používají se již 2500 let. V zásadě mluvíme o architektonických stylech, které vyvinuli Řekové pro své chrámy. A správně - které my nadále používáme. Tady nahoře máme několik současných příkladů. Ovšem důležité je si zapamatovat, že jde jen o líbivou ozdobu základního prastarého systému stavby. Pro ilustraci zde máme Stonehenge - příklad tohoto systému pilířů a překladů. Je to ten nejzákladnější, nejjednodušší a nejstarší druh architektonického systému. Pilíře jsou svislé části, které podpírají vodorovný díl, zvaný překlad či kládí. A víte co? Tenhle systém je dodnes používaný při stloukání prken. To v podstatě staří Řekové dělali, jen tak činili mnohem sofistikovaněji. Vyvinuli také dekorativní systém, kterému souhrnně říkáme klasická řádová architektura. Tyto klasické řády jsou tři: dórský, iónský a korintský. Je jich ještě více, ale těmi se dnes zabývat nebudeme. Pro přehlednost je zde však uvádíme, jsou to řád toskánský a kompozitní. Dórský, iónský a korintský jsou znázorněny na tomto obrázku. Nejprve dórský, potom iónský a poslední dva jsou korintské. Tohle jsou pouze různé variace tří zmíněných řádů. Dórský řád je nejprostší, iónský pak o něco málo složitější a korintský se již úplně vymyká kontrole. Začněme nyní tím nejstarším - dórským řádem. Má se zato, že tento řád vnikl v 7. století v pevninském Řecku. Nyní se díváme na řecký chrám, který se nachází v Itálii, nicméně je skvělým příkladem dórského řádu klasické éry. Začněme shora, tympanonem. Není to uznaný slohový prvek, ale všechny chrámy počínaje řeckými ho mají. Je to tento trojúhelníkový prostor na samém vrcholku chrámu. Napravo jsou sedlové střechy. Někdy mohou být zaplněny sochami. Prostor pod tympanonem je opravdu slohový prvek, který nazýváme kladí. Dobře, to by mohl být prostor odtud sem. A vrchní část kladí se nazývá vlys. Dobře, jen tato část právě zde se nazývá vlys, celý tento úsek. Správně, v dórském slohu má velmi specifickou výzdobu, využívá triglyfů a metóp. A nyní, když se podíváme na slovo triglyf, všimnete si, že předponou je "tri", která znamená "tři", a přípona "glyf" znamená znak, tak tedy triglyf znamená "trojznak". A vzor těchto trojznaků můžeme pozorovat po celé délce vlysu. Mezi těmito triglyfy jsou prostory, které nazýváme metópy. V architektuře antického Řecka jsou často zaplněny plastikami. Nemyslíme si, že triglyfy jsou jen náhodné. Je možné, že pocházejí z dob, kdy chrámy byly stavěny ze dřeva a mohly by znázorňovat konce prken, které mohly plnit funkci trámů. A které by, samozřejmě, mohly být podpírány přímo sloupy. Jak jste si mohli povšimnout, minimálně každý druhý je zarovnán přímo nad sloupem. Další architektonický prvek o něco níže je hlavice. A toto je dórská hlavice. Je velmi jednoduchá. Je složena z podušky, a jednoduché desky na vrchu. Tedy dórská hlavice je nejstarší, nejvíc strohá a byla spojována podle starověkého římského historika architektury Vitruvia s mužskou formou. Je široká, nevysoká a působí těžce. To ano. Budeme-li pokračovat dolů, dostaneme se do prostoru, který běžně nazýváme sloup, ale kunsthistorici jej zvou dřík. Pokud se podíváte zblízka, uvidíte, že není zcela čistý, jsou tu svislé linie, které jej obepínají po celém povrchu, známé jako žlábky. Právě dórské žlábkování je velmi mělké, ve skutečnosti je to druh vroubkování, které bylo ryté po celém povrchu. A to, co vroubkování vytváří jsou pěkné dekorativní vzory podél dříku. Další z typických rysů dórského slohu je, že dřík ve spodní části nemá patku. Dřík sloupu stojí přímo na podlaze chrámu. Jak si můžete dobře povšimnout v detailu na pravé straně, není tu žádný podklad, který by tvořil přechod. Pojďme se podívat, jak to vypadá přímo na místě. Hlavice jsou velmi vysoké, takže kdyby vedle ní někdo stál, tak bychom ho neviděli. Myslím si ale, že je velmi snadné neuvědomit si jejich velikost. Ale vyfotil jsem tě, jak stojíš v Britském muzeu za hlavicemi, které pochází právě z nejslavnějšího dórského chrámu, z athénské Akropole. Správně, Parthenón. Opravdu jsou masivní. A tato fotografie je také velmi užitečná k prohlédnutí si kladí s vlysem, triglyfy a metópami. A napravo je příklad reliéfní plastiky na jedné z metóp v Parthenonu. Správně, tato metópa zde by měla být správně vsazena do jednoho z těchto čtverců. Pojďme si popovídat o jednom z posledních prvků, které lze najít v dórské architektuře. A to je entasis. Tedy, je to trošku ošidné, protože já si myslím, že většina lidí má za to, že sloup je rovný. že strany sloupů jsou souběžné, a základna sloupu je právě tak široká jako plocha pod hlavicí. Ale popravdě antičtí stavitelé své chrámy takto nestavěli. Ne, je fascinující brát v úvahu všechny úhly pohledu, na které antika bere zřetel, podle kterých zhotovuje své stavby krásné a vypovídající o říši bohů.. A stejně tak podíváme-li se na antické dórské chrámy, uvidíme, že dříky jsou trochu vyduté. Asi ve třetině směrem odspoda bývají nejširší, jemně se zužují směrem k úpatí a nejužší jsou zcela nahoře. Takže nejužší bod sloupu je zcela nahoře, a nejširší část asi v jedné třetině od základny. A tak stavba působí temperamentem, který by podle mě neměla, kdyby sloupy měly stejnou šíři jak nahoře, tak u základny. Historici architektury debatují o tom, proč se tím Řekové trápili. Přesně umístit každý buben sloupu na své místo bylo totiž drahé a složité. Když byla každá část unikátní, nebylo možné je vyrábět ve velkém. Použil jsi slovo buben. Sloupy totiž nebyly vytesány z jednoho kusu kamene. A když se velmi pozorně zadíváš na tuto fotografii, můžeš přesně rozeznat výstupy mezi těmito bubny. Ve středu každého sloupu byla díra a stejně jako kusy dřeva byly vázány provazem dohromady, podobně jako korálky na náhrdelníku. Další z věcí, které entasis - vydutí - způsobuje je důraz na vertikalitu chrámu, protože čím postupujeme dál, tím se více zužují. Vypadá to, jakoby dříky sloupů byly vyšší než ve skutečnosti jsou, protože, samozřejmě, jak se věci vzdalují od nás, zmenšují se. Takže Řekové berou v úvahu lidský pohled. Zvažují, jak vidíme, nejen jako abstraktní myšlenku v matematice či geometrii, ale hlavně ve skutečnosti, což o řecké antické kultuře něco vypovídá. A ještě jeden detail. Entasis dává dříku dojem plastičnosti, jakoby popíral hmotnost kamene nad sebou. Je to opravdu fascinující přemítat o všech těchto rozhodnutích, která Řekové podstupovali při stavbě. Tak, pojďme se podívat na iónský styl, který se vyvinul krátce po dórském. Zde máme jinou budovu na Akropoli. Je to Erechtheion. Jak rozdílná estetika. Je tu smysl pro křehkost. Nebudí dojem hmoty, ten dojem mužnosti staveb, který si spojujeme s dórským stylem. Také Vitruvius, historik architektury, řekl, že je to mnohem ženštější styl. Je vyšší, jemnější... Nyní je jeden ze sloupů z této řecké stavby v Londýnském muzeu. Máme tu několik pěkných fotografií. Můžete si povšimnout rozlišujících prvků nahoře, na hlavici, kde vidíme tyto svinuté formy známé jako voluty. Také vidíme lehce odlišné typy žlábkování, a také, což je důležité, patku. Nyní se přesuneme ke korintskému slohu. Vypadá opravdu odlišně, je nejvíce dekorativní, a rozlišujícím rysem zde je opět hlavice, kde vidíme tvary ve formě lístků.. Sloupy mají patku, zvyšují se oproti dórským i iónským a jsou velice dekorativní. Povím vám mýtus o vzniku korintských hlavic. Je to příběh, samozřejmě nevíme, zda se zakládá na pravdě, ale praví, že zemřela mladá dívka a vše, co měla, umístili do koše na její hrob. Pod ním byla rostlinka akantu, která začala růst, protože košík s kachličkou na vrchu byl příliš těžký, akantové listy prorostly ven po stranách. Opravdu, podíváme-li se na korintský sloup, vypadá to tak. Vypadá to přesně tak. A to je ta legenda, možná pravdivá, nebo také možná ne. Tedy korintský sloh je nejsložitější. Obsahuje spirály, které bychom očekávali v iónském stylu... Voluty. Ano. Ale tyto složité listové formy, které můžete rozpoznat zde jsou právě z listí akantu. A zde, vpravo dole, máme fotografii akantového listu. Roste divoce, působí tím dojmem. Co je důležité si zapamatovat je, že antičtí Řekové, vyvinuli tyto tři klasické slohy a byli průkopníky, Římané přebírali jejich nápady a následně si je lidé, kteří se vraceli zpět ke klasické tradici, od nich půjčovali znovu. A my to děláme dodnes. A to je klasický řád.