Úvod do teorie umění
Přihlásit se
Úvod do teorie umění (11/14) · 8:58

Těžba a opracování mramoru Hovoří: Beth Harris a David Drogin.

(hraje jazz) Budeme si povídat o procesu opracování kamene, které si dnes těžko umíme představit bez použití elektrických nářadí, a také o tom, jak se kámen vlastně získává a dopravuje z kamenolomu. Toto je jeden z lomů na mramor v italské Carraře, odkud se získával ten nejkvalitnější mramor na sochání zejména v renesanci, a kde se těží mramor dodnes. Nenechával si právě z Carrary vozit mramor i Michelangelo? Ano. Zdejší mramor měl Michelangelo v oblibě pro jeho bělost a čistotu. Jak můžete vidět, dnes už těžaři používají i těžkou techniku, například buldozery, ale tehdy samozřejmě těžili jinak. Prvním krokem bylo uvolni blok mramoru z horninové masy, což se provedlo tak, že se nechaly udělat praskliny na daném místě horniny a do nich se umístily dřevěné klíny, které se pak daly nasakovat vodou. Klíny nasáklé vodou potom zvětšovaly svůj objem, a takto vyvíjený tlak byl dost silný, aby pod ním mramor praskl, a tak se od masy odtrhl mramorový blok. Takže dřevěný klín nebo kolík se dal do praskliny a když nasákl vodu, tak tu trhlinu rozšířil. Ano. Do jedné řady se umístila spousta kolíků, což vytvořilo dlouhou prasklinu, a tak se blok odtrhl. Pak už stačí jen sundat takový blok z římsy a nějak jej dopravit do Florencie. Ve skutečnosti prvotní opracování, ve smyslu nějakého základního tvarování, se mohlo provést už v samotném lomu. - Aha - To aby se zbytečně nepřemisťovala i jasně nadbytečná hmota, protože manipulovat s takovou váhou není samozřejmě nic jednoduchého. Bloku se mohl nahrubo dát předpokládaný tvar a až takto otesaný blok se poté transportoval. - To dává smysl. - Z toho důvodu začínali někteří sochaři, jako třeba i Michelangelo, svou práci na soše přímo v lomu nebo alespoň městě, u něhož lom ležel. - Přepravoval se pak mramor po řece? - Přesně tak, obvykle byla snaha přepravovat takové věci loděmi po řekách nebo kanálech, protože je to samozřejmě jednodušší než po souši, když uvážíme váhu těch bloků. Věnujme se teď samotnému opracování a nářadí, které se při tom používalo. Jak jsme řekli, první věcí bylo obstarat blok mramoru z pohoří. Další bylo dát bloku hrubý tvar zamýšlené sochy. A tady už je potřebné náčiní. Toto náčiní je dnešní, ale od renesančního se v podstatě neliší. Nejprve se tedy muselo dojít k hrubému tvaru postavy, a k tomu se používal nástroj zvaný špičák, který vypadá jako dlouhý, tlustý hřeb a je to tento. Používá se s velkou palicí a v podstatě se jím jen osekává přebytečný mramor. Pouze se dojde k hrubému tvaru sochy. Co kdyby umělec sekl nešikovně, mramor by praskl a odpadl by velký kus, který tam měl zůstat? - Pak by se muselo začít od začátku. To nezní moc dobře. To nezní. V tesání kamene není žádná cesta zpátky, je to celé reduktivní proces. Člověk musí být velice, velice opatrný. Jak jsem říkal, začne se s hrubým tvarem. Jakmile máte hrubý tvar postavy nebo čehokoliv jiného, co socháte, vezmete si na pomoc tato dláta se zuby, přičemž začnete tím větším. Pak už postupujete po menších kouscích a s menším kladivem, které se snáze ovládá, a tak už můžete pracovat s detaily. Čím detailněji chcete sochat, tím drobnější zuby musí mít váš nástroj. Ukažme si, jak socha výroby vypadá, a když už jsme zmínili Michelangela, použijme jeho dílo. Toto je Michelangelova neúplná postava Probouzející se otrok, která měla stát s ostatními sochami na hrobce papeže Julia II. Datuje se do roku 1530. Krásně je zde vidět blok, ze kterého je postava tesána. Co je zde zřetelné, je velké množství mramoru kolem postavy, který nebyl otesán. To právě Michelangelo začal odtesávat jen za použití špičáku a palice a na tomto místě je i vidět, že tento povrch nebyl utvářen jemným nástrojem. Michelangelo v podstatě jen otloukával materiál, protože se ho zde chtěl zbavit. Umím si představit, že Michelangelo na tohle musel mít pořádné svaly. Na tuhle práci skutečně musí být člověk dost silný. Dále, což je zvlášť na této fotografii dobře patrné, se podívejte vpravo na levou ruku postavy, kde Michelangelo tentokrát sáhl po jemnějším nástroji, zubáku, protože teď už mu nejde jen o odstranění mramoru, ale snaží se ho už tvarovat, dát mu formu. Podíváte-li se na hruď, uvidíte také stopy po zoubcích, ale tentokrát jsou matnější a menší, protože tu byla potřeba větší míra detailu, tak použil drobnější nástroj. Toto je detail tváře a i zde je vidět práce s různými nástroji v podobném smyslu, jak jsem o tom už mluvili. V této části jen práce špičáku a zde, kde to vypadá jen jako oškrábané vidličkou, už je zase použit zubák, kterým se povrch dá tvarovat detailněji. To mi připomíná, že Leonardo kdysi prohlásil, že sochařství je podřadné, protože je z toho spousta špíny. Člověk se zaneřádí. Potíte se, všude je prach. Je to velice pracný a "silový" způsob práce, vyžadující mnoho úsilí v porovnání s malbou. A potom samozřejmě mramorové bloky nebyly nejlevnější. To rozhodně ne. A je důležité si uvědomit, když už hovoříme o mramoru ve vztahu k sochařství, že mramor byl desetkrát dražší než dřevo, pokud se tedy budeme bavit už o hotovém produktu. Ale ještě bych se chtěl zdržet u tohoto detailu, protože kromě opracovávání mramoru obecně nám tato nedokončená socha dává také náhled přímo na Michelangelův přístup k práci. Ve svých spisech se zmiňuje, že když má udělat mramorovou sochu, seznámí se s blokem mramoru jakmile ten opustí kamenolom, ještě než se ho dotkne jakýkoliv nástroj, a představuje si postavu uvězněnou uvnitř mramoru. Vlastně říká: "Vše, co dělám, je, že vysvobozuji postavu z nitra kamene. Ona už tam je. Již je přítomna v samotném kameni a já ji jen osvobodím, odebrav všechen ten mramor, který ji obklopuje." Takže tady vidíme onu postavu uvězněnou uvnitř. Právě. A krásně nám to ilustruje Michelangelovu myšlenku, protože to skutečně vypadá, že postava už tam celá je a on jí jen dává svobodu. Zbavuje ji vší té mrtvé hmoty, aby živá bytost mohla být volná. Správně. Jak jsme ovšem řekli, tato socha je nedokončená, nejedná se o dokončené Michelangelovo dílo, ale - - To on dělal často. - Ano, spoustu soch nedokončil. To je ale pochopitelné. Když si vezmu náročnost toho procesu, jeho zdlouhavost, zadavatelé, kteří měli na Michelangela spoustu požadavků. To je pravda. Ale díky tomu máme naštěstí spoustu soch v různých fázích výroby, a můžeme tak pochopit, jak při práci postupoval. Podívejme se na jinou sochu. Toto je tak zvané Doni Tondo, z doby kolem r. 1505. Opět jsou zde patrné různé stopy po různých nástrojích, například zde na hrudi drsnější, hrubší, na obličeji potom mnohem jemnější, když je potřeba větší míra detailu. Na co však chci upozornit je, že když byly Michelangelovy sochy hotové, tj. když byly podepsány a veřejně vystaveny jako např. slavná vatikánská Pieta z 90. let 15. století, musely být velice pečlivě naleštěné. Nebyla na nich ani známka po nástroji, protože i přes práci s jemnějším a jemnějším náčiním tím posledním krokem bylo ohlazení povrchu a leštění kůží. Velice hladký, jemný a nablýskaný závěr. Při pohledu na něco takové si lze jen těžko představit, že to vzniklo tvrdou prací s palicí a kovovým nářadím. Podívejte se na tu pleť nebo na látku na její hlavě. Až to téměř sahá za možnosti materiálu. Existují tedy dva způsoby výroby sochy. Jeden je přidávací, kdy se plastika tvoří třeba z hlíny, vosku či štuku, a druhý je odebírací, kdy se přebytečného hmoty zbavujeme. Přesně tak. Příklady, které jsme viděli, nám daly jasný náhled na to, jak se dostat od kusu skály až k hotovému uměleckému dílu. (jazzová hudba)
video