Středověk
Přihlásit se
Středověk (1/11) · 8:08

Gallino mauzoleum [425 n. l., umístění: Ravenna]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Navazuje na Starověké umění.
Díváme se na možné mauzoleum ženy jménem Galla Placidia v Ravenně. Pokud se mluví o historii Římské říše, často vás napadne právě Řím. Ravenna vás nenapadne, ale právě ta hrála důležitou roli koncem Římské říše. Římská říše se během 3. a 4. století zmítala v problémech. Tedy zhruba 300 let po Kristu. Byla rozdělena, znovu spojena a následně znovu rozdělena. Je to složitá historie. A byly zde migrující národy přicházející do říše. Známe je jako Ostrogóty, Vizigóty nebo Huny. Nakonec císař Konstantin změnil polohu hlavního města z Říma do Konstantinopole. Tento strategický bod dnes známe pod jménem Istanbul. Konstantinopol bylo dříve řecké Byzantion. Umění z této části říše je tedy byzantské. V Římské říši tak existovaly různé tradice na východě i na západě. Kultura tak procházela různým vývojem. Na počátku 5. století se narodila dcera císaře Theodosise, Galla Placidia. Její bratr přemístil hlavní město západní části říše do Ravenny. Nyní byla Ravenna významným přístavem starověkého Říma. Město obklopovaly mokřady a Jaderské moře, proto sem Augustus poslal námořnictvo. Galla Placidia byla ohromná. Dcerou císaře Konstantinopole a sestrou vládce Ravenny. Její otec ji provdal gótskému králi výměnou za politické spojenectví. Později se vdala znovu a měla syna, ten byl však na vládu příliš mladý. Západořímské říši, tedy zatím vládla ona a to do doby, než byl její syn dost starý. Byla velice mocnou ženou a právě díky ní existuje mnoho památek, včetně mauzolea. To bylo dříve připojeno ke kostelu, který také nechala vybudovat. Dříve si historici mysleli, že zde byla pochována. Proto tzv. mauzoleum. V současnosti se domníváme, že zemřela v Římě a nebyla zde pohřbena. Zvenčí působí toto tzv. mauzoleum jako docela malá stavba. Je vystavěno z opětovně použitých starověkých římských cihel. Pro armádu bylo toto město důležté a proto se staré stavby rozebíraly a přestavovaly. Materiál byl tedy stále používán znovu. Stavba bývala větší, ale země okolo se zvýšila. Ačkolik z vnějšku je stavba obyčejná, uvnitř se jedná o skvost. Zdi jsou zdobeny mramorem do výšky 7 a 8 stop a nad nimi jsou úžasné mozaiky. Toto je vzácný příklad, ve kterém původní mozaiky zůstaly zcela netknuté. Samotná budova je ve tvaru kříže, a v každé ze 4 příčných lodí je valená klenba. A uprostřed je nízká kupole, celá zdobena mozaikou. Mozaiky jsou složeny z malých dílků kamene, nebo v tomto případě skla. Jsou zářivě zabarveny do modré, zelené, červené a zlaté. Zlato zde bylo vtisknuto mezi sklo. Tento druh zdobení se nachází na krajích. Nejsou tedy proti zdi ploché a hladké, čímž zachycují světlo a třpytí se. To by bylo více viditelné v dobách, kdy místnost osvětlovaly pouze lucerny. V dnešním elektrickém světle to natolik nevynikne. Toto osvětlení však vytvářelo dojem zcela nového světa. Podívejme se tu na několik mozaik. Velká část zdí je pokryta dekorativními prvky. Prvky, které nám možná připomínají starověké římské plastiky. Zde vidíme listy paznehtíku a vínné révy, což představuje Eucharistii neboli chléb a víno proměnné v v tělo a krev Krista. Hned při vstupu do mauzolea vidíme mozaiku, které zcela nerozumíme. Na pravé straně je vyobrazen světec. Drží knihu. Drží kříž. Má za sebou svatozář. A vypadá to, jakoby běžel směrem přímo k ohni pod malým oknem. A tento oheň má nad sebou rošt. Předpokladem je, že jedná o sv. Vavřince, ten byl zabit upálením. A je to světec, který se v ikonografii západu objevuje nejčastěji. Vidíme zde také skříň se spisy Marka, Lukáše, Matouše a Jana. A právě proto, že tento světec drží knihu bylo jedním vědcem navrženo, že se jedná o sv. Vincence ze Saragozy, který bývá vyobrazen s knihou. Ať již se jedná o kohokoliv, oblečen je jako starověký říman. Stejně jako všechny postavy na okolních mozaikách. Na jeho rouchu je také krásně vidět pohyb. Skoro jakoby utíkal kupředu. Tato energie je vyjádřena jak v oblečení, tak samotných plamenech. Pod roštem jsou namalovány jak plameny, tak jejich stín na zdi za roštem. Je velice obtížné hovořit o tom jako o prostoru, který dává smysl, protože se očividně nejedná o naturalismus. Ta skříňka nedává smysl. Je namalována velice plošně. Přitom můžeme vidět i trojrozměrné aspekty, jako roucho. Je zde také spousta specifik. Podíváme-li se na rošt, zjistíme, že je na kolečkách. Jsou zde tedy specifická rozhodnutí, kterým zcela nerozumíme. Zcela jiná je luneta nad dveřmi, kterou zahlédneme až při našem odchodu. A zde vidíme Krista jako dobrého pastýře. Znovu tu vypadá velice starořímsky, přestože má svatozář. Když sedí v přírodě obklopen ovcemi, natáčí své tělo přirozeným způsobem. Jeho zkroucení těla je úžasné. Je to tak klasické a důkladné pozorování pohybů lidského těla. Zároveň tato jednoduchá forma těla jasně patří do umění ranného středověku. Díváme se na symetrické zobrazení, postava je ve středu a ovce kolem ní. Celkově to má dekorativní funkci. Ikonografie nebo symbolismus, znázornění Krista jako pastýře, pochází přímo z Janova evangelia. Myšlenkou je, že se Kristus věnuje svému stádu. Vede a stará se o své věrné. Kristus je zde také velmi mladý, většinou jej vidíme vyobrazeného s vousy. Jedná se o velice krásné vyobrazení, ve kterém jsou bledé travnaté plochy. Máme zde také vějířovité listy palem, které rostou zpoza kamenů. Celý obraz má jakousi krásu a zářivost, to je prostě úžasné.
video