Katedrála Notre Dame v Chartres - 1. část Toto video (1. ze 3), se zaměřuje na historii katedrály před gotikou, její posvátné relikvie, westwerk královský portál a postavy na sloupech. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

(zvonící kostelní zvony) Jsme ve městě Chartres a díváme se na katedrálu Noter Dame, jednu z největších středověkých katedrál s komplikovanou historií. Na tomto posvátném místě se podle legendy nacházel druidský chrám. Tato legenda není potvrzena, víme však, že se zde nacházel románský kostel. Ten se nejspíš během 3. století stal křesťanským místem. Právě z této doby pochází první historický záznam. A kolem roku 1 000 n. l. je již známo, že byl tento kostel důležitým místem. Jednalo se o kostel, který byl spojován s Pannou Marií. A v 9. století získal z Konstantinopole relikvii tuniky Panny Marie. Relikvie je předmět o kterém se věří, že má speciální duchovní sílu. Relikvie byla spojena s duchovní osobou. Mohlo se jednat např. o část oděvu. Příkladem je Kristova koruna z trní, nebo právě ona tunika, kterou měla mít Panna Marie při porodu Ježíše Krista. Relikvie byly kriticky důležité a to díky víře, že skutečně měly duchovní sílu, která mohla lidem s úctou přinést štěstí. Ti proto cestovali napříč kontinentem, aby relikvie nevšívili. Často přinášeli také dary a různé oběti. Někdy se jednalo o šperky, jindy například o peníze. Místa, kde se relikvie nacházely se stávaly velice bohatými oblastmi. V době, kdy byla Evropa politicky stabilní se tedy konaly cesty poutníků, které byly relativně bezpečné. Nemáme však nejmenší tušení, zda Marie tuto tuniku skutečně nosila. Důležité je, že se tomuto tvrzení věřilo. A právě proto bylo o uložení tuniky pečlivě postaráno. Ale stalo se něco příšerného. Románský kostel ve kterém byla tunika uložena a na kterou se chodili dívat poutníci ze širokého okolí, zcela vyhořel. V roce 1194. A plášť byl ztracen. Nebo, to si lidé mysleli. Bylo to těžké období, protože bez pláště ztratilo město svou ochranu. Lidé cítili, že je Marie opustila. Nicméně, o tři dny později se tunika objevila zcela nepoškozená. V kryptě pod kostelem. Bylo to považováno za zázrak. Panna Marie tedy nachtěla město opustit, nebo jej vystavit hněvu. Chtěla, aby uvolnil místo, na kterém v roce 1194 mohl stát kostel vhodný Panně Marii. Neznámý architekt z Chartres jej postavil na základech románského kostela, jenž tu stál dříve. Architektura se však v této době měnila. A románský styl se postupně měnil ve styl gotický. A tento kostel je významým, stěžejním a nejspíš nejvíce jednotným příkladem gotiky ve Francii. Kladl se nový důraz na rozestoupení zdí, ale také geometrii. Právě na základě té Bůh stvořil svět. Kostel tak tyto míry a čísla vesmíru odrážel ve vlastní architektuře. Pouhá přítomnost v takovém prostředí nás tedy dovede blíž k Bohu. A dodá nám spojení s božskou sférou. Westwerk nebo také Chartres I. je místo, které přežilo daný požár. Jednalo se o dřívější část, která je podstatně mohutnější. Stále zde přetrvává sklon k románskému slohu. Ten je definován právě masivními zdmi. Ony ty kamenné střechy hodně vážily. To rozhodně ano. Zde můžeme vidět, že stavbu doplňují pouze malá okna. Fasáda je rozdělena do třetin ve dvou směrech. Tím je odkazováno na Svatou Trojici. Důležité je však následování zlatého řezu. A celkové pojetí vytváří pocit dokonalého poměru. Pojďme trochu blíže. Podívejte se na postavy na královském portálu (zvuk kladiv) V pozadí můžeme slyšet probíhající opravy. Tyto postavy se nachází na obou stranách vchodových dveří. Jsou velmi sloupcovité, všechny jsou připevněny na sloupy. Nejspíš se jedná o krále a královny ze Starého zákona. Jsou zcela gotičtí. Nejsou to lidé jako my. Reprezentují čistě duchovní bytosti. To můžeme sledovat také na jejich délce. Jsou to vlastně sloupy, které nic nepodepírají. Nemají ani smysl pro hmotnost. Můžeme vidět, že jejich chodidla lehce visí. Nemají opravdová těla. Spíše pláště, které jsou zvýrazněny liniemi v kamenech. Místy je vyznačeno koleno nebo bok. Pod tímto pláštěm neexistuje žádný pocit těla. Jejich estetická čistota je skvost. Představují vlastně ochránce bran, kteří nás mohou dovést do duchovního světa mnohem rychleji. Přesně tak. Když vcházíme dovnitř, postavy se tyčí nad námi. Působí na nás jako ochránci, kteří pozorují ja nás, tak další prostor. Zdá se tak, že existují v nebeském i fyzickém prostoru. Tím vytvářejí v kostele přesun do duchovních sfér. (zvonící kostelní zvony)