1300-1600 Renesance
Přihlásit se
1300-1600 Renesance (25/78) · 7:40

Leonardo, Poslední večeře, 1495-98 Leonardo da Vinci, Last Supper, 1495-98, tempera a olej na omítce, (Santa Maria della Grazie, Milan)Přednášející: Dr. Steven Zucker

Navazuje na Středověk.
hudba Nacházíme se v kostele Santa Maria della Grazie v Miláně, a díváme se na obraz Leonarda da Vinciho "Poslední večeře." Jsme v refektáři, místnosti, kde stolovali mniši. Několikrát za den, sem mniši přišli a v tichosti jedli, a mohli vzhlížet k Leonardově "Poslední Večeři." Pro tento konkrétní námět je to samozřejmě ideální místo, a není tím nijak neobvyklé. Pojďme si o tom příběhu povědět. Při poslední večeři Kristus říká svým dvanácti apoštolům: "Jeden z vás mne zradí." Jeden ze způsobů, jimiž je tato malba často chápána, je, že se jedná o jejich okamžitou reakci. Není to ta chvíle, kdy Kristus vyřkne ona slova, ale chvíle poté, následná reakce. Apoštolové jsou jeho nejbližší následovníci, a tak je to příšerně šokující. Co vidíme, je neuvěřitelná řada reakcí apoštolů sedících okolo stolu. To je jeden ze způsobů, jimiž tuto malbu můžeme chápat. Ale je zde také další aspekt příběhu, který je v některých ohledech dokonce důležitější. Jak můžete vidět, Kristus se natahuje po sklenici vína a po chlebu. A to jsou instituce svátosti. Svátost eucharistie, kterou možná znáte jako Svaté Přijímání, kde Kristus říká: "Vezměte a jezte tento chléb, toto je moje tělo. Vezměte a pijte toto víno, to je moje krev; a pamatujte na mne." Můžete vidět, že se natahuje směrem k chlebu a vínu. Zajímavé je, že jeho ruka je široce rozevřená, takže se zdá, že se natahuje k vínu, ale zároveň se natahuje k míse a ve stejnou chvíli se ke stejné míse natahuje i Jidáš. Jidáš bude ten, kdo zradí Ježíše. Římané jej podplatili třiceti stříbrnými. Jak vidíte, svírá ve své pravé ruce ten měšec stříbra, a odvrací svůj obličej od Krista do stínu. Odvrací se, ale zároveň se stále natahuje k míse. To je jeden ze způsobů, jak Kristus pozná, kdo ho zradí. Osoba, která se s ním dělí, která s ním namáčí chléb v misce. Je to zajímavé, protože historie... -Dějiny umění tohoto obrazu - jsou vlastně dohady odborníků o tom, jaký moment je zde zachycen. Myslím, že tam jsou všechny ty okamžiky, a údiv apoštolů by mohl být zrovna tak dobře chápán jako reakce na Kristova slova "Jeden z vás mne zradí", stejně jako na výrok "Vezměte a jezte tento chléb, toto je moje tělo. A vezměte a pijte víno, toto je moje krev." Takže nám Leonardo vypráví několik okamžiků v tomto příběhu, a zároveň nám dává pocit božské, věčné důležitosti tohoto příběhu. Nikdy bychom si tento obraz nespletli s vyobrazením třinácti běžných lidí, kteří spolu večeří. Víme, že toto je "Poslední Večeře." Víme, že je to důležitá chvíle, ale bez jakýchkoli zjevných božských symbolů, které se objevovaly v obrazech ranné Renesance, jakým je například svatozář. Samotné postavy jsou v tomto prostoru monumentální, a vzhledem k velikosti stolu je jich tam příliš mnoho, což vytváří jakousi energii, jakýsi chaos, který obklopuje Kristovu dokonalost, velebnost, jeho geometrii. To je pravda. Kristus tvoří rovnostranný trojúhelník. Jeho hlava je uprostřed kruhu. Okno, které lemuje jeho hlavu, lze chápat jako svatozář. V malbě je klidný střed a okolo lidské bytosti, se všemi svými chybami, obavami a starostmi, okolo onoho božského centra. Zde vidíme Leonarda da Vinci, který přemýšlí o matematice, přemýšlí o vědě, myslí na sjednocení všech těchto věcí. Pokud se podíváme na starší obrazy Poslední večeře, vidíme na stole mnoho prostoru. V místnosti je množství dekorací. Leonardo všechno zjednodušuje, a zaměřuje se na postavy a jejich gesta a díky tomu není za stolem žádné volné místo. Postavy zabírají tolik prostoru... Jde tu o oddělení našeho světa od světa Krista a apoštolů. Není žádný způsob, jak bychom do toho prostoru mohli vstoupit. Vlastně ani apoštolové nemají možnost přesunout se do našeho prostoru. Opravdu tam je tohle vymezení. V té verzi Poslední Večeře, kterou Leonardo viděl ve Florencii, sedí Jidáš na druhé straně stolu. A tím, že Jidáše umístil k ostatním apoštolům, používá stůl jako bariéru mezi naším světem a světem apoštolů. Podívejme se na chvíli na ty obličeje. Kristus je tak klidný, jeho oči jsou sklopené, jedna ruka směřuje nahoru, druhá míří dolů. Po jeho pravici je trojčlenná skupinka. Je tam Jidáš, který se od nás odvrací do stínu. Jeho krk je přetočený, připomíná nám, že se tu noc oběsí. Teď, když se odvrací, se objevuje Sv. Petr, Kristův ochránce. Má nůž, který drží za zády, Přichází mezi ně. Vypadá, jakoby skoro říkal: "Kdo je to? Musím tě chránit." Třetí osobou v té skupině s Jidášem a Petrem bude Svatý Jan, který vypadá velmi rezignovaně a zavírá oči, což je v malbách Poslední večeře tradiční. Mé tři oblíbené postavy jsou úplně vpravo. Leonardo byl velmi zaujat využitím těla k odhalení duše, k odhalení vnitřní povahy. Leonardo vytvářel ty čtyři skupiny po třech s myšlenkou postavy vzájemně propojit tím, že se budou vzájemně překrývat a vytvoří celé tohle drama. A vytvářet tak napětí a kontrasty mezi emocionálními reakcemi všech těch postav. Je tam to neuvěřitelné seskupení kolem Tomáše ukazujícího vzhůru. Jako kdyby říkal, "Je to něco, co bylo stanoveno Bohem? Je tohle Boží plán, že jeden z nás tě zradí?" Ale ten prst také samozřejmě předznamenává, že později prokáže Kristovo vzkříšení ponořením toho prstu do Kristovy rány. A pak tu máme Filipa a Jakuba Staršího, a ti jsou v protikladu. Jeden z nich roztahuje paže do stran, druhý dává ruce k sobě. Pokud bychom to porovnali s rannějšími Posledními Večeřemi, viděli bychom, že postavy od sebe zůstávaly velmi oddělené. A tady je nápad jednotného seskupení, které je tak charakteristické pro Vrcholnou Renesanci. Více než co jiného zde vnímám božství uprostřed sedícího Krista, jeho klid i to, jak nás k němu vedou všechny ty perspektivní linie. Je to zajímavé, protože perspektiva, kterou umělec zobrazuje je mírně v rozporu s perspektivou, kterou vidíme odtud, z úrovně podlahy. Museli bychom být na Kristově úrovni, abychom tento obraz viděli v perspektivně správném měřítku. A to je zajímavé, svým způsobem nás to povyšuje, když se na tento obraz díváme. Ano. Museli bychom být zhruba deset či patnáct stop nad podlahou, aby ta perspektiva dokonale fungovala. Takže je zde tato božská přítomnost uprostřed, na kterou je všemožnými způsoby poukazováno. Pamatujte, že malbu nevidíme stejným způsobem, jakým ji viděli lidé v roce 1498. Obraz je ve špatném stavu. Částečně proto, že Leonardo experimentoval s kombinací oleje a tempery v prostředí, kde se tradičně používala freska. Malba se začala zhoršovat brzy poté, kdy byla dokončena. Ano. Na rozdíl od tradiční fresky, která se maluje na mokrou omítku, maloval Leonardo na suchou omítku, a barva ke zdi nikdy doopravdy nepřilnula. Naštěstí pro nás se "Poslední Večeře" dochovala. Svým způsobem jde o perfektní reprezentaci Vrcholné Renesance. Je zde nalezen způsob vytvoření dojmu věčnosti, dojmu dokonalosti uvnitř chaosu, který představuje lidská zkušenost. To je pravda. Sjednocení pozemského s božským. [hudba]
video