Masaccio, Svatá Trojice, kolem r. 1427 Masaccio, Svatá Trojice, kolem r. 1427, freska 667 x 317 cm, kostel Santa Maria Novella ve Florencii

Jsme v kostele Santa Maria Novella a díváme se na zeď vlevo od hlavní chrámové lodi. Zhruba v polovině zdi je Masacciova freska Svatá Trojice. Tato malba je často považována za nejranější známý příklad skutečné, technické, jednoúběžníkové lineárné perspektivy. Ano. Vynalezl ji Brunelleschi pár let před namalováním této fresky. Je opravdu vzrušující ji vidět. To ano. Vyvolává neuvěřitelně realistický dojem prostoru. Když do kostela půjdete ambitem a ne předními dveřmi, uvidíte tuto fresku přímo naproti sobě. Opravdu to vypadá jako skutečný prostor a ne jen jako iluze. Je zvláštní, že mnoho bohatých rodin si objednalo opravdovou kapli. V tomto případě to byla mnohem skromnější objednávka, jenom iluze kaple. Pojďme si promluvit o tom, co je tu vůbec zobrazeno. Uprostřed fresky vidíme svatou Trojici, tedy trojí podstatu Boha. Jak je chápána v katolické tradici. Nahoře máme Otce a pod ním Ducha svatého v podobě holubice. Ta je špatně vidět. Lidé si ji občas pletou s náhrdelníkem. Ano, trochu vypadá jako náhrdelník. Ale když se podíváte opravdu pozorně, uvidíte dvě křídla, ocas a hlavu ptáka. Holubice se vlastně dívá dolů směrem ke Kristovi. A také má svatozář. Přesně tak. Má zářivou zlatou barvu. Pod holubicí, Duchem svatým, vidíme Krista na kříži. Máme tu Otce, Syna a Ducha svatého. Je to výjimečné zobrazení vyčerpaného a zmučeného lidského těla, na které opravdu působí gravitace. Toto zobrazení je velice odlišné od toho, jak bylo lidské tělo zobrazováno ve středověku. Jen těžko si lze představit, že by ho Masaccio takto namaloval, aniž by někoho nepřivázal na kříž, aby viděl, jak svaly na těle vypadají, když je tělo vytaženo do takové pozice. Vyvolává to v člověku velkou účast, aspoň ve mně, a jistě i u mnoha jiných. Vidíme to propadlé břicho. Kristus krvácí. Jeho bolest působí skutečně a dojemně. Je to skvělá ukázka toho, jak se v rané renesanci snoubí vysoká věrnost s vědeckým pozorováním. Další postavou v posvátném prostoru na fresce je Marie v tmavém plášti. Ukazuje nám svého syna a nemůžu si vzpomenout na obraz, kde by byla Panna Marie zobrazena smutnější než tady. Ukazuje na Krista, který je cestou ke spáse. Na druhé straně vidíme Jana Evangelistu. Marie a Jan Evangelista se často objevují na obrazech s ukřižováním. Toto není příběh ukřižování, ale spíše náboženský obraz, který mohl být pomůckou při modlení. Postavy zobrazené vkleče mimo posvátný prostor, které přihlížejí, tak jako teď my, jsou patroni. To ale není všechno, protože pod schody je vyobrazena hrobka, kterou vidíme odkrytou a otevřenou. Na sarkofágu vidíme kostlivce a latinský nápis, který se dá zhruba přeložit jako: „Jako já budeš i ty. Jako ty jsem kdysi byl.“ Poselstvím je, že smrt je nevyhnutelná, všichni nakonec budeme kostlivci, a kostlivec byl tím, čím jsme my zaživa. Je to memento mori. Připomíná nám bezprostřední blízkost naší smrti. Přestože v našem každodenním životě bereme jako samozřejmost, že se další ráno probudíme živí. A za čas, který nemůžeme předvídat, budeme vypadat jako ten kostlivec. V současnosti je tendence to brát jako připomínku smrti a proto žít život naplno. V 15. století to ale mělo jiný význam. Byla to připomínka smrti a lidé se měli připravovat na spásu. Aby mohli žít věčně v nebi. Cestu k věčnému životu v nebi naznačuje Mariino gesto, je to Kristova oběť na kříži za hříchy lidí. Vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili na začátku, k inovativní lineární perspektivě. Protože Masaccio vytvořil neuvěřitelně přesvědčivý dojem prostorovosti. Vytvořil pro diváka velice specifický úhel pohledu. Stojíme před malbou a díváme se na válenou klenbu. Je to nádherný klasický strop, že? To ano. Veškerá architektura, kterou tady Masaccio vytvořil, vychází ze starověkého Řecka a Říma. Máme tu kazetový strop. Pokud byste si chtěli vyzkoušet novou metodu lineární perspektivy, možná byste začali něčím přímočarým jako pěknou dlaždicovou podlahou. Ale Masaccio se tu opravdu předvádí. Přesně tak. Předvádí se s architekturou zobrazenou v lineární perspektivě. Předvádí se s postavami a přijímá humanismus, který probíhá ve Florencii na začátku 15. století. Architektura vypadá moderně. Postavy vypadají velice uvěřitelně, protože Masaccio použil modely, aby postavy nevypadaly ploše a působily trojrozměrně. To můžeme pozorovat na rouchách postav a na svalech Kristova těla. Postavy vypadaly velice odlišně a realisticky, stejně jako prostor v malbě. Masaccio klade důraz na lidskost, emoce, věrnou podobu a proporční přesnost postav. Navíc potřebuje realistický prostor, kam postavy umístí. A Masaccio má obojí. Vytvořil velice přesvědčivý dojem trojrozměrnosti, proporce, anatomie i emocí, a pak postavy zasadil do realistického prostoru. Jednou z otázek, kterou si historici umění pokládají, je, proč se lineární perspektiva vyvíjí právě ve Florencii v 15. století. Na to existuje mnoho odpovědí, ale jedním ze způsobů, jak se nad tím zamyslet, je, že tady máme obchodující kulturu, kde matematika představuje základ ekonomie města. Lidé jsou vzděláváni, aby uměli prodávat a kupovat. Přemýšlejí o zlomcích, o prostorech a objemech. Přemýšlejí o zboží. Takže je to velmi analytická a racionální kultura a v určitém smyslu na to umění muselo reagovat. Abychom tu myšlenku rozvedli, Masaccio vytvořil racionální interiér, do kterého bychom mohli vstoupit, a dokonce z tohoto omezeného pohledu bychom mohli vytvořit jeho přesný nákres a zjistit jeho hloubku, šířku a vnitřní výzdobu. Masaccio převádí ve výtvarném umění to, co Donatello už předvedl v sochařství, vytvořil postavy, které jsou velice realistické. Na humanismus, který tento realismus inspiroval, mohli sochaři ve Florencii reagovat dříve, protože měli vzor ve starověkých řeckých a římských sochách. Donatello v sochařství reaguje na oživení zájmu o starověké Řecko a Řím. Potom zanedlouho následuje Masaccio s určitým druhem iluzionismu. Do značné míry se to týká i Brunelleschiho. Podle některých názorů Brunelleschi pracoval s Masacciem na architektonickém prostředí. Na sloupech tu máme korintské a iónské hlavice. Je tu oblouková klenba s kazetovým stropem. Architektura, kterou tu Masaccio namaloval, by vypadala překvapivě moderně pro někoho ze začátku 15. století. Vypadala by velice odlišně od architektury, kterou vidíme tady v kostele. Ve Florencii 15. století máme sochařství, architekturu a výtvarné umění, které reagují na oživení zájmu o humanismus a na myšlenku, že člověk může pozorovat, rozumět a do určité míry ovládat svůj svět, a to ve službě Bohu. (hudba)