Masaccio, Peníz daně, 1427 freska (Brancacci kaple, Santa Maria del Carmine, Florencie) Hovoří: Dr. Steven Zucker a Dr. Beth Harris

Nacházíme se v kostele Santa Maria del Carmine, uvnitř v kapli, které se říká kaple Brancacci. Je vymalovaná freskami a také malbami temperou a nalevo v horní části se nachází malba od Masaccia. Jsou to vlastně dvě malby. Jedna je Vyhnání z ráje a napravo vidíme mnohem větší malbu - Peníz daně. A kaple je plná lidí, kteří jsou tady, aby viděli Masacciovo mistrovské dílo. Masaccio tady namaloval několik výjevů ze života sv. Petra, ale zbytek kaple byl z velké části vymalován jedním z jeho současníků, Masculinem. Nicméně my jsme se sem přišli podívat na Masaccia. Nejprve si povíme o obrazu Peníz daně Je to velmi komplikovaný výjev. Jde o příběh z Nového zákona, který vypráví o Ježíši, když byl konfrontován výběrčím daní pracujícím pro Řím. Problém je, že Ježíš se vzdal veškerého světského majetku a nemá čím zaplatit. Takže Ježíš a apoštolové nemají peníze, kterými by zaplatili výběrčímu, kterého vidíme tady uprostřed v oranžové. Je to ten muž otočený zády k nám. A v krátkých šatech, na rozdíl od ostatních postav, které jsou více zahalené. Také Ježíš a apoštolové mají svatozář a my můžeme výběrčího poznat, protože on žádnou svatozář nemá. A naznačuje, že chce peníze. Výběrčí daní stojí v postoji zvaném kontrapost. Někteří historikové umění navrhují, že by mohli být namalováni podle římského sochařství. Kontrapostem se také mohl inspirovat u Donatella. Určitě. Kristus nasměřuje sv. Petra ke Galilejskému jezeru, aby získal peníze pro výběrčího z úst ryby. Ježíš tedy vykoná zázrak, apoštolové jsou vskutku schopni zaplatit výběrčímu daní, protože ty peníze se objeví v ústech ryby, kterou vidíme, jak ji sv. Petra chytá na levé straně výjevu a pak na pravé straně vidíme sv. Petra, jak výběrčímu daní předává peníze. Takže tu máme tři různé časové momenty. Ježíš v Novém zákoně říká: "Dávej Caesarovi, co je Caesarovo a Bohu, co je Boha." Tímto způsobem říká, že Caesar razil tyto mince, tudíž mu je můžeme vrátit, to není důležité. Co je důležité, je duše. Tady existuje opravdu specifický florentský kontext. Florentská vláda právě vytvořila novou daň, které se říkalo "Catasto", což byla daň z příjmu. Myslím si, že tohle bylo Florenťany viděno jako myšlenka, že Kristus přehlížel tento typ občanské odpovědnosti. Velmi mě zajímá, jak je ten příběh komplikovaný a jak ho dokázal Masaccio přesto jasně sdělit. Naše oko se nejprve nepodívá na levou stranu výjevu, kde bychom pravděpodobně začali, protože čteme zleva doprava. Ale místo toho se podíváme doprostřed na Krista. Veškerá pozornost apoštolů i výběrčího daní je upřena na Krista. A tím pádem se naše oko na něj podívá také. Kristus ukazuje na Petra, který zase, skoro nevěřícně, ukazuje ke Galilejskému jezeru. Odkud že chceš, abych přinesl peníze? A to pak samozřejmě přesune naše oko nalevo k místu, kde opět vidíme Petra. Petra rozeznáváme, i přestože je jeho tvář tak zkreslená. Svlékl si červený oděv, nejspíš aby si ho nezašpinil či nenamočil, když si klekne. Můžete ho vidět právě ve chvíli, kdy otevírá rybě ústa. Moc se mi to líbí. Je to tak přesné. Je to velmi hezké. Masaccio také ten výjev nalevo odděluje, takže my ho vidíme jako samostatnou scénu. Protože umístil sv. Petra velmi hluboko do pozadí. A opravdu tam pozadí je. Toho bylo docíleno mnoha různými způsoby. Je to díky hezké vzdušné perspektivě, která nám umožňuje se přejet očima z hory na horu, jak se nebe zesvětluje. Masaccio tady vytvořil hlubokou iluzi prostoru. Takže postavy jsou opravdu ve velmi uvěřitelné krajině. Není tu pouze vzdušná perspektiva, ale napravo nalezneme i lineární perspektivu. Na budově napravo, která vypadá spíše anticky, můžeme vidět kolmice. Ve skutečnosti jsem párkrát považoval za jediný důvod, proč na té malbě vůbec nějaká budova je, Masacciovo velké zaujetí lineární perspektivou. Toto je jeden z prvních dochovaných příkladů užití lineární perspektivy v malbě. Obraz Svaté Trojice máme jen asi o rok dříve. Kristova hlava je tím místem, kde se sbíhají kolmice lineární perspektivy, takže nejenže veškerá pozornost apoštolů je věnována Kristu, ale vůbec celá struktura malby k němu přitahuje náš pohled. Díváte se na Krista. Vypadá velmi klidně. Sledujete jeho gesto směřující ke sv. Petru a sv. Petr vypadá zneklidněný a otrávený. Opravdu vypadá nabručeně, že? A nevěřícně. A pak si kolem nich všimnete kruhového shromáždění apoštolů a začnete si všímat jejich reakcí. Někteří vypadají jako by říkali: "Co se teď stane?" Znepokojení. Někteří z nich vypadají trochu klidněji. Ale během toho všeho Kristus zůstává ústřední postavou a klidný, když vykonává zázrak. Opravdu to je jakýmsi rozhovorem. Všechno je to o gestech, které vypráví příběh. Opravdu ten příběh spouští. Bez pochyb. Také se mi velmi líbí kontrast mezi některými apoštoly. Například, měla si naprostou pravdu. Petr vypadá naštvaně. A není si jistý, zda by vlastně měl Krista před výběrčím daní ochraňovat nebo ne. Zatímco Jan, ten s blonďatými vlasy vedle něj, má tak pasivní výraz. Je velmi klidný. Tak klidný. Nemůžu si pomoct. Myslím si, že Masaccio umístil tyto tváře dohromady, aby dosáhl toho největšího kontrastu. Myslím si, že o tom se nedá pochybovat. Masaccio přemýšlí o každém možném způsobu, jak to udělat, aby obraz vypadal opravdově. A já si myslím, že divákovi z 15. století prostor připadal velmi reálný. Využití světla a stínu opravdu oživuje Giottův úspěch z minulého století. A dramaticky ho posouvá dopředu. Podle mě elementy, které přidávají nejvíce realismu, jsou stíny vržené na zem. Ano, ty jsou úžasné. Jsou tak uvěřitelné. Chci říct, že opravdu získáváte pocit, že ty postavy stojí v krajině. Světlo, které je zprava osvětluje, míří mimochodem stejným směrem jako skutečné světlo v kapli. Je tam nahoře napravo okno. Hned nad oltářem. Když ty stíny sledujete zpátky, když se podíváte na zem, střídají se světlo s tmou, to pomáhá vytvořit popředí a pozadí. Musím říct, že mě opravdu ohromilo znázornění chodidel. Mluvili jsme o dojmu hmoty a objemu v postavách. Každá z těchto postav vypadá tak pevně zasazená. Ach, jejich chodidla se mi velmi líbí. Jsou tak uzemněná. Když se, například, podíváte nalevo od výběrčího daní, uvidíte, že levá strana jeho kotníku je ve stínu, ale část jeho levého chodidla je ve světle. Masaccio věnuje takovou pozornost světlu a stínu! A podívejte se na ty zkreslené svatozáře, které tam Masaccio umisťuje tak, aby nebyly těmi plochými zlatými kruhy, které... Jsou zkreslené tak jako Petrův obličej na levé části malby. Správně, až na to, že svatozář není skutečná. Takže v jistém smyslu bere tento symbol spirituality a chová se k němu, jako by to byla pevná látka. Jde o zvláštní moment v 15. století, kdy symbolické tradice vyobrazení, které byly předány ze středověku, příchází do kontaktu s jakousi naturalistickou dovedností a zájmem o naturalismus. Takže tady máme velmi zvláští vztahy. Masaccio nám opravdu předkládá mistrovské dílo iluzionismu, iluze prostoru a iluze objemu. Pro mě jsou ty postavy zcela lidské ve způsobu, jakým přemýšlím o postavách Donatella a San Michele. Mají psychologickou hloubku. Jakto že florentská kultura dovoluje vyobrazit je tak lidsky? A toto je jeden z ústředních bodů humanismu, který se ohlíží zpět ke klasicismu, a my to můžeme vidět mnoha způsoby. Ale víc než to. Je to povznesení lidské zkušenosti, které je zde pro Masaccia tak důležité. (hudba)