1300-1600 Renesance
Přihlásit se
1300-1600 Renesance (56/78) · 9:41

Úvod do protestantské reformace: Protireformace Introduction to the Protestant Reformation: The Counter-Reformation (4 of 4)Speakers: Dr. Beth Harris

Navazuje na Středověk.
V předchozích třech dílech jsme se stručně seznámili s tím, jaké to bylo být Křesťanem před reformací, tedy před rokem 1517. Poté jsme se podívali blíže na Luthera, jeho myšlenky a jejich šířění a rovněž na násilnosti, které následovaly. V posledním díle se budeme zabývat reakcí katolické církve. Zatímco to, co dělal Luther a jeho stoupenci, nazýváme protestantskou reformací, reakce církve je známa jako "kontra - reformace". Slovo "kontra" zde znamená "proti". Šlo tedy o protireformaci. Církev přišla o mnoho. Ztratila pozemky, ztratila... ...stoupence. To je pravda, ztratila lidi. A v posledním díle jsme skončili povídáním o násilí. Násilí nebylo vždy směřováno proti lidem, někdy bylo zaměřeno proti věcem. Kostely, tedy architektura římských katolíků, kteří působili v západní Evropě, byly hlavním cílem násilností páchaných protestanty, zaměřené proti katolické církvi. Praktiky katolicismu byly neuvěřitelně vizuální. Protestanté se obávali (ani ne tak Luther, jako spíše jeho stoupenci), že vyobrazení byla zneužívána, že byla uctívána jako by sama o sobě měla nějakou moc, namísto toho, aby byla využita jako způsob dosažení duchovna. To je pravda, zejména Kalvín to považoval za problém a věřil, že obrazy v kostelích v podstatě znamenaly něco jako modlářství. Vychází vlastně z druhého přikázání, které říká, že nesmí být vytvořena rytina nebo jakékoli zpodobnění čehokoliv, co je nahoře na nebi, co je dole na zemi, nebo co je ve vodách pod zemí. Tato myšlenka znamená, že vytvořit něco takového je vlastně přivlastnění si části toho, co je v kompetenci Boha. Bůh by měl být ten, kdo tvoří. Když tvoří umělec, je to v podstatě klam, je to jen vytvoření modly. Protestanté spustily vlnu obrazoborectví neboli ikonoklasmu, to znamená ničení obrazů. Podívejme se na chvíli blíže na slovo "ikonoklasmus". Je to složené slovo, skládá se ze dvou slov - "ikona", což je slovo řeckého původu, znamenající "obraz" a "klasmus", což znamená násilí. Doslova tedy násilí proti obrazům. Obrazoborecké nepokoje se začaly objevovat během asi pěti let po Lutherových 95 spisech. Je to vlastně jedna z největších tragédií v dějinách umění. Nespočetné množství obrazů a soch bylo zničeno. A toto se uskutečnilo zejména v severní Evropě, v Nizozemí. Podstata toho, co protestanté často dělali, spočívala v tom, že zabrali katolický kostel a zbavili ho všech soch a tapisérií a opustili ho v jinak nedotčeném stavu. Víme, že Luther nesouhlasil s učením katolické církve v několika oblastech. Podle něho je pouze víra, nikoliv dobré skutky, cestou ke spasení. Nikoliv naslouchání učení církve, ale samotné Písmo svaté je způsob, jak porozumět Bohu. Katolická církev to však nenechala bez povšimnutí. Snažila se přinutit Luthera souhlasit s katolickou církví, například na sněmu ve Wormsu, poté byl Luther exkomunikován. Exkomunikace v podstatě znamená, že už nebyl nadále členem církve. V roce 1545 se konal takzvaný Tridentský koncil. Jednalo se o setkání všech nejvýše postavených představitelů církve v Evropě. Zpočátku bylo hlavním cílem smířit se s protestanty. Protestanté byli pozvání, avšak neukázali se a usmíření tak bylo nakonec nemožné. Jedním z nejdůležitějších závěrů Tridentského koncilu bylo, že katolická církev znovu potvrdila, že její doktríny jsou platné. Bylo potvrzeno všechno, čím se Luther zabýval a proti čemu vystupoval. Například záležitost toho, zda dobré skutky hrají roli v cestě ke spasení, církev potvrzuje, že skutečně ano. V záležitosti Očistce a účinnosti odpustků církev také všechno potvrzuje. Církev rovněž potvrzuje transsubstanciaci, tedy přeměnu chleba a vína v tělo a krev Kristovu během svátosti přijímání. A tímto byla potvrzena moc a důležitost kněžstva a hierarchie církve. Nakonec církev potvrdila i to, že samotné Písmo svaté nestačí, že člověk potřebuje i učení a tradice církve. Shodli se tedy pouze na tom, že existuje pár oblastí, které by mohly být reformovány. O co se opravdu snažili, bylo vymýcení korupce, která byla jedním z důvodů reformace. Vraťme se ale ještě na chvíli k obrazům protože ty byly také důležitým tématem na Tridentském koncilu. Koncil prohlásil toto: "Vyobrazení Krista, Panny Marie a ostatních svatých budou umístěna a ponechána zejména v kostelech a bude jim vzdávána čest a úcta." Takže bylo potvrzeno, že obrazy do kostelů patří. Ale důležité je z jakého důvodu. Prý proto, cituji: "Protože úcta, která je jim vzdávána, se vztahuje k prototypům, které obrazy představují." Takže pokud uctíváte sochu Panny Marie, uctíváte ve skutečnosti samotnou Pannu Marii. Církev ale tvrdí, že existují další výhody. Ano. "Nechme biskupy svědomitě učit, že tím, že příběhy o záhadách a vykoupení budou vyjádřeny v portrétech, malbách nebo jinak zpodobněny, lidé budou vedeni a ujištěni ve správném pochopení víry." Umění tedy bylo v podstatě způsobem, jak poučit lid o ideách a učení církve. Mnoho lidí bylo v této době negramotných. Šlo také o upevnění jejich víry. "Velký užitek vychází také ze všech svatých obrazů, protože skrz svaté jsou Boží zázraky postaveny před zraky věřících, aby ti si mohli utvářet svůj vlastní život napodobováním svatých a být tak dovedeni ke dveřím a lásce boží a posilovat zbožnost." Umění tedy funguje jako způsob stanovení příkladu, podle kterého se můžeme řídit v každodenním životě. Reakce církve je trojí. Zaprvé: Jsou potvrzeny všechny základní doktríny církve, které byly napadeny protestanty. Byla spuštěna obrovská kampaň na rozšíření učení katolické církve po celém světě. Mějme na paměti, že se nacházíme v období objevů. Byl objeven Nový svět, vzrostl obchod s Asií a Afrikou a katolíci zde šířili křesťanství. Poslední ze tří způsobů reakce církve je snaha o vymýcení kacířství, a proto církev ustanovila inkvizici, římskou inkvizici, a zároveň vytvořila seznam zakázaných knih. A právě v této době založil Ignác z Loyoly Jezuitský řád. Jezuité jsou po všech stránkách věřící. Mají absolutní víru v papeže a jsou ochotni být mu vždy ve všem nápomocni. Jezuité zakládají školy, šíří křesťanskou víru po celém světě a bojují proti protestantismu. Fantastický a velmi přesný příklad všech myšlenek protireformace je zpodobněn v soše umělce jménem Le Gros, v mateřském kostele Jezuitů v Římě. Název sochy zní: Náboženství svrhuje kacířství a nenávist. Zaprvé je důležité vědět, že socha se nachází vpravo a pod velmi velkým oltářem Ignáce z Loyoly. Vlevo nahoře vidíme postavu zvanou Náboženství, která se ohání bleskem a křížem. Podle Le Grose představuje Náboženství římské katolíky. Náboženství se dívá dolů a chystá se zaútočit na dvě postavy. Jedna z nich je postarší ženská postava, která představuje Nenávist a druhá postava padající směrem k nám, zápasící s hadem, je alegorická postava, která představuje kacířství. Tato postava padá přes řadu knih, z nichž jedna má na hřbetu zobrazeno Lutherovo jméno. Kacířství zde nemůže být více jednoznačné. Kacířství je Luther, je to protestantismus. A kdyby to z toho přece jen nebylo úplně zřejmé, nalevo vidíme malého andělíčka, který vytrhává stránky z knihy Lutherova stoupence Zwingliho. Musíme mít na paměti, že každá strana vnímala tu druhou jako zlo. Luther nazval papeže antikristem, papež nazval antikristem Luthera . Byla to doba černé a bílé, nebylo nic mezi tím. Tato rozdělení doslova přetvořila evropské země. Dokonce i dnes jsou země jižní Evropy převážně katolické, země severní Evropy jsou naopak převážně protestantské. A dokonce i ve dvacátém století se objevuje mezi těmito dvěma skupinami násilí, například v Irsku. Zajímavé je také zapřemýšlet, jakým způsobem připravila protestantská reformace půdu pro moderní svět. Myšlenka toho nenásledovat jedinou autoritu, ale řídit se svým vlastním svědomím, myslím, že to je klíčová charakteristika moderního světa. (hudba)
video